PELCL, František Martin (1743–1801). Po gymnazijním studiu v Rychnově n. Kněžnou a v Hradci Králové studoval v Praze nástavbovou filozofii a začal studovat bohosloví, přešel na práva, ale nedokončil ani je. Poté studoval ve Vídni historii, jazykovědu a estetiku. V letech 1761–69 vychovatel v rodině hraběte Šternberka a pak hraběte Nostice na Malé Straně, kde se stýkal s Dobrovským. Spoluzakladatel Soukromé společnosti české (1774), která byla r. 1790 změněna na Královskou českou společnost nauk. Když nepřijal nabídku profesury na stolici češtiny ve Vídeňském Novém Městě (1773) ani historie na univerzitě v Erfurtu (1779), stal se posléze prvním profesorem češtiny na univerzitě pražské (1793). Vědecky se věnoval historiografii, do jazykovědné bohemistiky zasahoval na úseku gramatografie, jako editor starých památek a apologeta českého jazyka.
Patrně nejvýznamnějším počinem F. M. Pelcla bylo první vydání do té doby nepublikované Balbínovy Rozpravy na obranu jazyka slovanského obzvláště českého (1775).
.
Nejdůležitější díla:
Kurzegefasste Geschichte der Böhmen (Stručné dějiny Čechů) . 1774.
Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách. 1788.
Grundsätze der böhmischem Grammatik (Zásady české gramatiky) . 1795.
Zdroje:
Večerka, Radoslav. 2008. Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů . Linguistica online.
Černý, Jiří – Holeš, Jan. 2008. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha.
Odkazy:
Petráčková, Věra. 1984. Jubileum Františka Martina Pelcla. Naše řeč 67.
sestavil Aleš Bičan, etymologické oddělení