HUS, Jan, vlastně JAN Z HUSINCE (1369?–1415), zvaný tak podle vesnice v jižních Čechách, v níž se narodil. Studoval v Praze, v r. 1393 se stal bakalářem, r. 1396 Mistrem svobodných umění. Patrně r. 1400 byl vysvěcen na kněze. Působil na Karlově univerzitě jako její mistr; v letech 1401–1402 byl děkanem teologické fakulty, 1402–1403 rektorem univerzity. Proslul jako kazatel a autor spisů latinských i českých. 1415 byl na církevním sněmu v Kostnici (Konstanz) upálen jako kacíř. Do dějin jazykovědné bohemistiky se zapsal jako jeden z prvních puristů. Patrně z jeho pera pochází spis o českém pravopise a fonetice De orthographia Bohemica (O českém pravopisu), nejstarší pojednání o fonetice některého z živých evropských jazyků. V tomto díle autor navrhl reformu pravopisu, která odstranila těžkopádné spřežky a zavedla diakritická znaménka. Přestože se tato reforma neprosadila okamžitě, diakritika se nakonec stala výrazným charakteristickým rysem moderní psané češtiny a ovlivnila i celou řadu jiných jazyků.
sestavil Aleš Bičan, etymologické oddělení
