Zajímavé dotazy


 

Mauritánie

Dotaz:
Rád bych se dozvěděl váš názor na pravopis v případě země a obyvatele: Mauretánie vs. Mauritánie, Mauretánec vs. Mauritánec.

 
Odpověď:
Pravidla českého pravopisu (Academia 1993), geografická příručka V. Liščáka a P. Fojtíka Státy a území světa (Libri 1998) a norma ČSN EN ISO 3166-1 Kódy pro názvy zemí a jejich částí (1999) shodně uvádějí jedině podobu Mauritánie (Mauritánská islámská republika), obyvatelské jméno je tedy Mauritánec, přídavné jméno mauritánský.
V publikaci Státy a území světa se dočteme, že dnešní česká podoba vychází z arabského al-Mauritáníja, dříve se za základ bralo latinské Mauretania. Starší podobu Mauretánie zachycuje např. Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971), Pravidla českého pravopisu z roku 1957, příručka I. Lutterera, L. Kropáčka a V. Huňáčka Původ zeměpisných jmen (1976); novější zdroje, např. Geografický místopisný slovník světa (Academia 1993) + zdroje uvedené výše mají již jen podobu Mauritánie.

držet palce – držet pěsti

Dotaz:
Chci se Vás zeptat na úsloví ve smyslu někomu přát: držet někomu palce či držet někomu pěsti. Já jsem z Ostravy a tady jsem byl zvyklý u televize „držet někomu palce“. Ale stále více slyším z televize (i ČT) a z rozhlasu „držet pěsti“. Když svírám ruku do pěsti, tak se budu spíše bránit nějakému útoku, než někomu něco přát.

 
Odpověď:
Lidové rčení držet někomu palec (mn. č. palce) ve významu přát úspěch a zdar je hodně staré. Do lidové mluvy se asi dostalo pozůstatkem závěrečného aktu římských gladiátorských her. Poražený totiž mohl prosit zdvižením palce (nebo ukazováčku levé ruky) císaře o milost, který poté, s přihlédnutím k přání diváků, rozhodl o „budoucnosti“ poraženého. Jeho palec zdvižený vzhůru znamenal milost, obrácený dolů smrt.
Rčení držet někomu palec (s vysvětlením přáti dobré pořízení) je zaznamenáno v knize J. Zaorálka (Lidová rčení, 1. vyd. 1947); heslo pěst ovšem uvádí jiné významy (např. dělat něco na vlastní pěst).
Z internetových vyhledavačů vyplývá, že spojení držet palce je dnes mnohem frekventovanější než úsloví držet pěsti. Ale známe i jiné rčení: pěsti štěstí, palce kopance. To by znamenalo, že právě pěsti (spíš než palce) mohou přinést štěstí a radost.
Všimněte si, že když uděláte gesto (jako kdybyste někomu držel palce), zároveň svíráte i pěsti. To, že bylo původně jen držet palce a dnes se říká i držet pěsti, je úkazem pestrosti jazyka a také dokladem fantazie jeho uživatelů.

status – statut; status quo

Dotaz:
Jaký je rozdíl mezi slovy statut a status?

 
Odpověď:
Status je stav věcí (poměrů, osob), jaký je v jisté době, např. poválečný status v Evropě; v lékařství je to stav pacienta, protokol o stavu pacienta; v právnických textech se tímto slovem vyjadřuje postavení osoby nebo organizace určené souhrnem jejich práv a povinností; do sociologie patří sociální status, to je pozice jednotlivce uvnitř určitého společenského systému; skloňujeme status, 2. pád statusu – podle vzoru „hrad“, přídavné jméno je statusový; v právnictví se užívá pojmu statusové věci = záležitosti osobního stavu (např. rozvod, určení otcovství aj.); z latiny máme spojení status quo = stav, jaký je, nynější stav; v tomto spojení skloňujeme dále statu quo…& amp; amp; amp; amp; amp; amp; amp; amp; lt; /div>
Statut jsou stanovy, pravidla, předpisy pro zřízení a jednání nějaké instituce, např. organizační statut, statut podniku, firmy, hospodářské organizace; skloňujeme statut, 2. pád statutu, vzor „hrad“; přídavné jméno je statutární = týkající se statutu, opírající se o statut, vycházející z něho, např. statutární nařízení, předpisy; statutární náměstek; statutární město je město s vlastním statutem.

psí jména

Dotaz:
Jméno psa se skládá z jeho jména (např. Aldo, Zora atd.) a z názvu chovatelské stanice (např. Od Smutné říčky, Z Taranky Z Kamenné ulice atd.). Celé jméno psa se tedy píše: Aldo Z Tatanky, Zora Od Smutné říčky atd. Má se ve spojení s jménem psa správně psát název chovatelské stanice s velkým, nebo malým písmenem? (Aldo z Taranky, nebo Aldo Z Taranky?)


Odpověď:
U chovných stanic bychom měli přihlížet k jejich oficiálnímu způsobu zápisu. V praxi se vyskytují v zásadě dvě varianty – předložka je psaná s písmenem velkým, tedy v souladu s Pravidly českého pravopisu (např. Z Helfštýna, Z Písků), nebo s písmenem malým (např. od Černých rytířů, ze Stříbrné olivy). Při spojení se jménem psa by se název chovné stanice měl (co se týče velkých písmen) ponechat. Jinými slovy – záleží na tom, jaký je oficiální způsob zápisu dané chovné stanice – můžeme mít Azora Z Helfštýna, Ťuňťu od Černých rytířů, Dášenku Z Písků, Karla ze Stříbrné olivy atp. Obecně se tedy nedá říci, zda psát písmeno malé či velké. Rozhodující je věcná znalost.

odcamcaď pocamcaď

Dotaz:
Chtěla bych se zeptat, jak se správně píše spojení „od camcaď po camcaď“ a z čeho to vůbec vzniklo.

 
Odpověď:
Psali bychom spíše dohromady: odcamcaď pocamcaď; vyskytuje se i podoba ocamcaď. „Správná“ pravopisná podoba těchto slov není určena, protože se nejedná o spisovné výrazy.
Odcamcaď pocamcaď je nespisovná varianta úsloví odtud až potud s významem ‚všechno má své meze‘. Odcamcaď je expresivní podoba příslovce odtamtaď, odtamtud. Pocamcaď souvisí se slovy potamtaď, potamtud.

Bažantní ulice

Dotaz:
Je název ulice Bažantní slovotvorně správně? Přece má být Bažantí. A kdyby to bylo motivované ke slovu bažantnice, tak bych spíš předpokládal Bažantniční nebo Bažantnická. Pletu se?

Odpověď:
Přídavné jméno bažantní s příponou -ní je utvořeno správně, dokonce je to přídavné jméno velmi staré. Doloženo je už v češtině doby střední. Níže uvedený doklad pochází z listiny z roku 1579 a můžeme si ho přečíst v Životopisu Viléma z Rožmberka od rožmberského archiváře a knihovníka Václava Březana:
Toho času u Roudnice obora bažantní dělána od kamene, a ve třech skalách kamení k ní lámáno...
Z tohoto dokladu můžeme získat představu o velmi jemném významovém rozdílu mezi tímto přídavným jménem a přídavným jménem bažantí. Zatímco bažantí, stejně jako například psí, husí, kozí, sloní, kuřecí, kočičí atd. náleží do početné skupiny přídavných jmen na , - a -čí s významem druhově přivlastňovacím, tedy s významem ‚patřící bažantům‘, přídavné jméno bažantní, s příponou -ní, má poněkud širší vztahový význam – vyjadřuje ‚vztahující se (nějak) k bažantům‘. Máme tedy na jedné straně například slovní spojení bažantí vejce, bažantí hnízdo, bažantí pero, bažantí hejno, a na druhé straně bažantní ohrada, bažantní hlídač, bažantní honitba, bažantní odchovna, bažantní vypouštědlo. Názorně vysvětlil významový rozdíl mezi oběma přídavnými jmény již Josef Jungmann v Slovníku česko-německém (1835–39): „ bažantí = od bažanta, bažantní = bažantův se týkající“.
V důsledku slovotvorné a významné blízkosti se přídavná jména bažantí a bažantní v úzu někdy nerozlišují. Tak například jsme se dočetli, že jistá restaurace nabízí bažantní masíčko, bažantní prsíčka, bažantní guláš a bažantní nudličky s cibulí..., tedy pokrmy z bažantího masa, proto bychom tu očekávali přídavné jméno bažantí. K nedorozumění v takovém případě zajisté nedojde. Jméno ulice bychom si však splést neměli. Tady nám částečně pomůže, víme-li, že v pojmenování ulice se uplatnilo dosud spíše přídavné jméno bažantní, a to jak v případě Bažantní ulice v Praze-Suchdole, tak v případě ulice téhož jména v několika dalších českých obcích. Nikoli však vždy. Například v Liberci, v samém centru města, se můžete projít krátkou Bažantí uličkou a Bažantí ulici mají také v Jablonci. Nechybí ovšem ani ulice Bažantnická, najdete ji například v Častolovicích. Tvrdá varianta přídavného jména je doložena v pomístním jménu Bažantná (ve tvaru substantivizovaného přídavného jména).
Jiným, dokonce mnohem známějším příkladem slovotvorné dvojice přídavných jmen na a -ní (resp. -ný) je dvojice rybírybný, (řidčeji) rybní. Srov. rybí šupina, rybí tuk, rybí filé a proti tomu Rybná ulice (v Praze na Starém Městě), rybný průmysl, rybné vody = ‚vody bohaté na ryby‘; rybní trh. Máme také například rybí přechody (tedy ‚umělé vodní stavby na vodních tocích, které usnadňují rybám překonání výškových rozdílů při migraci‘) a v přeneseném významu rybí oči, tedy ‚oči studené‘, či rybí kost = ‚vzor na látce nebo na porcelánu‘.
Dvojice uvedeného typu se mohou tvořit jak od přídavných jmen domácích, tak od přídavných jmen cizího původu, např. elefantí = ‚sloní‘, ale elefantní = ‚mohutný‘ (elefantní administrativní obchodní komplex).
Je však třeba připomenout, že slovotvorné dvojice uvedeného typu se zdaleka netvoří od všech pojmenování zvířat. Přípona -ní se neuplatňuje například u přídavných jmen od jmen zvířat končících na -n. Existují jen přídavná jména kuní, sloní, jelení, laní, klokaní atd. a pravopisné podoby * kunní, * slonní, * jelenní, * lanní, * klokanní jsou chybné.


Zlaté Esíčka

Dotaz:
V samoobsluze jsem našel krabici se sušenkami, na které bylo napsáno: „ZLATÉ“ (velkým písmem, centrováno) „ESÍČKA“ (menším písmem, pod hlavním nadpisem). Není to chyba, nemělo by se psát spíše „Zlatá esíčka“? Nebo je slovo „Zlaté“ vnímáno jako název – podstatné jméno – a „esíčka“ je pouze podnadpis?


Odpověď:
V případě spojení Zlaté Esíčka u výrobku Opavia se střetávají dva principy – grafická jednotnost řady výrobků a jazyková správnost. Z jazykového hlediska jde o chybnou koncovku, protože název porušuje shodu zakončení mezi řídícím podstatným jménem (esíčka) a na něm závislým přídavným jménem (zlatá), které by mělo přejímat tvar jména, na němž závisí. Pro výrobce je však důležitá i grafická stránka: jednotné grafické řešení usnadňuje zákazníkům orientaci: Opavia vyrábí Zlaté oplatky, Zlaté Ruměnky, Zlaté Sušenky, Zlaté Spekulky, Zlaté Věnečky apod. Z toho důvodu zřejmě i  Zlaté Esíčka.
Slovo Zlaté je tedy, jak se sám domníváte, jakýmsi označením řady výrobků Opavia a teprve potom následuje podnadpis, u nějž nemusí dojít ke shodě s názvem adjektivní povahy. K této hypotéze přispívá i fakt, že samotný výrobce na svých stránkách uvádí „podnadpisy“ , resp. názvy výrobků s velkými písmeny: Zlaté Esíčka, Zlaté Derby, Zlaté Spekulky, Zlaté Věnečky, Zlaté Koka, Zlaté Ruměnky, Zlaté Polomáčené sušenky – na druhou stranu ale i  Zlaté oplatky. Je možné, že celá řada výrobků začínala Zlatými oplatkami a logo Zlaté se pak stalo jakýmsi signálem, že daný výrobek náleží do této řady, a zůstalo neměnné po vzoru obchodní značky.

mozaika

Dotaz:
V odpovědi na můj dotaz, zda je správně mozaik nebo mozaiek, jste uvedli, že správný tvar slova mozaika je mozaik, stejně jako třeba banka – bank. U podobných slov (krajka, kazajka, baňka) by správný tvar podle mého názoru ale byl krajek, kazajek, baněk. Matně si za školy pamatuji, že na tvar slova mají vliv samohlásky, znělé a neznělé souhlásky. Nebo na tvar mozaik má vliv to, že se jedná o cizí slovo? Jsem smířená s výrazem „mozaik“, jen bych chtěla vědět proč.


Odpověď:
Druhý pád množného čísla podstatných jmen skloňovaných podle vzoru „žena“ má nulovou koncovku, u některých jmen se tak po odstranění -a dostává na konec slova obtížně vyslovitelná souhlásková skupina. Proto se mezi členy některých skupin vsouvá vkladné -e-. Podmínky tohoto jevu jde však stanovit jen v hrubých rysech, v praxi se u některých slov setkáváme s kolísáním.
Vkladné -e- mají jednoslabičná slova: hra – her (proher), kra – ker, mzda – mezd, msta – mest (tvar je teoretický, v praxi se neužívá). Pravidelně bývá rovněž u víceslabičných slov se skupinou alespoň tří souhlásek: jiskra – jisker, kostra – koster, dršťka – drštěk, tundra – tunder, pastva – pastev, vrstva – vrstev, vyjížďka – vyjížděk; výjimkou je pomsta – pomst.
U víceslabičných jmen se skupinou dvou souhlásek nelze jednoznačně platné zásady stanovit, u některých slov vkladné -e- bývá: lebka – lebek, loďka – loděk, sirka – sirek, fiasko – fiasek, barva – barev, cihla – cihel; u jiných ne: banka – bank, manko – mank, hejno – hejn, bomba – bomb, plomba – plomb, želva – želv, konzerva – konzerv, salva – salv, rezerva – rezerv. U jmen na -da, -ta, -za, -sa, - pa, -cha, -ha -ša, -fa se vkladné -e- zpravidla nevyskytuje: hvězda – hvězd, vražda – vražd, sekta – sekt (ale buchta – buchet, plachta – plachet, šachta - šachet); burza – burz, brynza – brynz, římsa – říms, elipsa – elips (ale kapsa – kapes); lampa – lamp (ale výspa – výsep) gejša – gejš, harfa – harf.
Abychom však nezapomněli na slovo mozaika. Výslovnost [mozajka] vybízí k analogii se slovy krajka, kazajka a tedy k psaní s vkladným -e-. U přejatých slov však vkladné -e- častěji nebývá (bank, elips, burz, salv), v tomto případě by navíc v písmu vznikla skupina -aie-.

patogen

Dotaz:
Zajímalo by mě, jestli je slovo „patogen“ životné nebo neživotné. V praxi se setkávám s oběmi variantami.

Odpověď:
Jedná se opravdu o zajímavý problém. Především je třeba říci, že i podobné výrazy kolísají mezi životností a neživotností - máme například mikrobamikrob, bacilabacil. Analogicky proto vlastně není žádný důvod, proč nemít jak patogena, tak i  patogen.
Nový akademický slovník cizích slov hovoří v tomto ohledu jasně - slovo patogen je rodu mužského neživotného a skloňujeme je podle vzoru „hrad“, jiná varianta se nepřipouští. Přihlédneme-li však k reálnému úzu, je zcela zřejmé, že se životná podoba objevuje poměrně běžně (zvláště v odborných textech nalezneme spojení jako viroví patogeni, někteří patogeni, primární patogeni apod.). Do značné míry se tak jedná o jistý druh gramatického „ profesionalismu“, který může být zapříčiněn i větším povědomím o faktické „živosti“ patogenů (jedná se koneckonců o organismy). U běžných mluvčích je neživotné skloňování ovlivněno patrně neživotným podstatným jménem gen (2. p. jedině genu, nikoli gena, 1. p. mn. č. geny, nikoli geni).
Domníváme se, že životné skloňování slova patogen nelze hodnotit jako zásadní pochybení – v odborných textech může být naopak nápadné, stylově nepříliš vhodné (protože nenoremní) skloňování neživotné.

přechodníky

Dotaz:
Kolega tvrdí, že stále ještě existuje, kromě přechodníku přítomného, resp. minulého odvozovaného ze slovesa nedokonavého, resp. dokonavého ještě přechodník tzv. budoucí, který má tvar přechodníku přítomného odvozeného od slovesa dokonavého. O existenci takového tvaru tuším (stejně jakožto o přechodníku tvarem minulém odvozovaném od slovesa nedokonavého), ale měl jsem za to, že se jedná o velmi silné archaismy, které dnešní kodifikace (natožpak norma) již nepovažuje za gramaticky správné. Český národní korpus (jak SYN2000, tak SYN2005) na toto téma mlčí (resp. po zadání dotazu na přechodník přítomný slovesa dokonavého nic nenajde), akorát v Diakorpu se mi povedlo nalézt pár příkladů dotazem na konkrétní tvary (z nichž jeden byl ještě podle anotace použit špatně), vesměs ze 14.–16. století. Kolega argumentuje příklady z jazyka právního, vědeckého a církevního (který považuji v zásadě za irelevantní). Rád bych měl názor nějaké autority, abychom debatu mohli jakž takž uzavřít.


Odpověď:

V češtině obecně rozlišujeme tyto typy přechodníků:
1. Přechodník přítomný od nedokonavých sloves – vyjadřuje současnost dvou dějů (tj. něco se děje a zároveň se děje něco jiného). Například Pokuřujíc píše dopis (tj. pokuřuje a píše dopis), Pokuřujíc psala dopis (tj. pokuřovala a psala dopis).
2. Přechodník minulý od sloves dokonavých – vyjadřuje předčasnost (tj. něco se dělo a potom se dělo něco dalšího). Např. Dokouřivši cigaretu, šla otevřít okno (tj. dokouřila cigaretu a šla otevřít okno).
3. Přechodník přítomný od sloves dokonavých (někdy též nazývaný přechodník budoucí) – vyjadřuje předčasnost budoucího nebo časově nezařazeného děje (tj. něco se stane a pak bude následovat něco dalšího). Např. Dokouříc cigaretu, půjde otevřít okno (tj. až dokouří cigaretu, půjde otevřít okno).

Problém však je v tom, že se přechodníky obecně používají jen okrajově. Přechodník budoucí již v podstatě zanikl, neužívá se. Minimálně užívané jsou rovněž přechodníky minulé. Hojnější množství výskytů mají pouze přechodníky přítomné, a to ještě jen v určitých specifických typech textů (např. právnických).


nad ránem

Dotaz:
V poslední době pozoruji zvýšenou frekvenci obratu „nad ránem“. To, co ucho potěší v Rilkeho baladě, přivádí k šílenství u redaktora, kterému přesně touto dobou vykrádají benzínky a umírají celebrity. Je to pro mě další těžká hrůza v češtině vedle „něco není až tak“, „býti o něčem/ničem“ a „přesně tak“. Je možné se tomu protivit, nebo už lid rozhodl?
Pokud dovolíte, požádal bych ještě o upřesnění významu spojení nad ránem. Je to ekvivalentní k samotnému určení „ráno“, nebo tam cítíte nějaký posun – třeba směrem k „brzy ráno“. Já tam bohužel necítím nic.


Odpověď:
Spojení nad ránem má původ ve slovenštině; nad ránem neznamená přesně ráno, ale k ránu; Krátky slovník slovenského jazyka (Bratislava 1987) uvádí vysvětlení: na úsvite, na svitaní, skoro ráno (jen pro jistotu – slovenské skoro má význam téměř; skorý je včasný, raný). Nad ránem je tedy čas, kdy končí noc a začíná pomalu svítat.
Spojení nad ránem se neobjevuje až v poslední době, své pevné místo v češtině – vedle k ránu, popř. zrána (z rána) – má již řadu let. Máte pravdu, že pro určitou poetičnost se uplatňuje hlavně v poezii, textech písní apod., ale ani v jiných projevech není nutné toto spojení odsuzovat. Jen pro zajímavost dodáváme, že patrně nejstarším českým písňovým textem s výrazem nad ránem je „Pes suverén“ (Jednou takhle nad ránem zvolal jsem pryč s tyranem), kterého skupina Rangers nazpívala v roce 1974.

akvapark/aquapark

Dotaz:
V článku v novinách je věta: Akvapark v Kladně začíná mít vizitku nebezpečného zařízení. Prosím Vás je správný tvar slova Akvapark nebo spíš Aquapark. Bohužel ani jeden tvar jsem nenašel v Pravidlech českého pravopisu.


Odpověď:
V češtině běžně píšeme řadu slov s první částí akva- (s významem voda, vodní): akvabela, akvanaut, akvalung, akvaristika, akvaterárium, akvaplaning apod. Slovo akvapark zachycuje slovník Nová slova v češtině z r. 2004. Při tvorbě tohoto slovníku autoři vycházeli z rozsáhlé excerpce; v danou chvíli patrně počeštěná podoba převažovala, na rozdíl např. od výrazů akvajogging, akvafitness, akvacentrum, u nichž jsou uvedeny i varianty s první částí aqua-: aquajogging, aquafitness, aquacentrum. Internetové vyhledávače ukazují, že se v současnosti užívají obě podoby (akvaparkaquapark), přičemž podoba aquapark převažuje.

múza

Dotaz:
Ráda bych znala odpověď na otázku, kdo políbil spisovatelku, když spisovatele políbila múza? Je to snad múzák?


Odpověď:
Člověka umělecky nadaného, ať už muže, anebo ženu, políbila Múza, tedy jedna z devíti řeckých bohyň, ochránkyň umění a vědy.

originální kopie

Dotaz:
Dostal jsem se do sporu: Tvrdím, že výraz „originální kopie“ je používán. Používán i v současné době a je gramaticky i logicky správným. Je tomu skutečně tak?


Odpověď:
Gramaticky je spojení originální kopie zcela v pořádku. S logikou už je to poněkud složitější. Slovo originál je totiž významově opakem slova kopie, kopie je dalším exemplářem od originálu, případně přesné napodobení originálu, a spojení originální kopie tak zdánlivě nedává smysl. Domníváme se však, že lze toto spojení v určitých případech užít – zejména tehdy, chceme-li v textu rozlišit originální kopie (tj. např. originální hudební CD, která se prodávají v obchodech) od kopií jiných (tj. např. od kopií šířených volně po internetu atp.). Slovo kopie v takových případech vlastně ztrácí svou původní významovou motivovanost (tj. něco okopírovaného) a stává se svým způsobem značkovým pojmenováním (kopie = výrobek, který může být jak „originální“, tak i „okopírovaný“).

hihihi a chichichi

Dotaz:
Přesto, že již dva dny hledám odpověď (internet, Pravidla českého pravopisu…), stále si nevím rady s odpovědí na otázku, proč se v citoslovcích hihihi a chichichi píše měkké i přesto, že se jedná o tvrdé samohlásky (hy chy ky ry dy ty ny).


Odpověď:
Jednoznačnou odpověď na Vaši otázku v příručkách bohužel nenalezneme. Možných výkladů je vícero:
1. Mohli bychom předpokládat, že se psaní i ustálilo v daných citoslovcích již ve staré češtině a že je tedy psaní hihihichichichi dáno vývojově. Tuto variantu však můžeme po konzultaci s lingvisty, kteří se zabývají starou češtinou, vyloučit – ve starých textech se v těchto případech psalo převážně y tvrdé.
2. Jedná se o slova, která nepodléhají kodifikaci, přestože mají svou ustálenou podobu. Z toho důvodu je zde zcela potlačen pravopisný princip, který říká, že po tzv. tvrdých souhláskách následuje ypsilon. Měkké i se zde používá proto, že je tzv. bezpříznakové – na rozdíl od y, které je příznakové, a používáme je pouze z důvodů pravopisných (např. babyka), které mohou být ještě podepřeny důvodem významového rozlišení (např. otcovy; přišly, bydlo atp.) –, a v případech hihihichichichi není důvod příznak vyjádřit. Tato teorie je však přesvědčivě vyvrácena protipříklady typu kykyryký, hyjé apod., pro které by teoreticky měla platit naprosto stejná pravidla (pokud by tato teorie platila, měli bychom psát jedině kikirikíhijé).
3. Poslední způsob zdůvodnění psaní i v těchto případech je z hlediska lingvistického velice zajímavý, nicméně ne zcela ověřený (bylo by třeba v této oblasti podniknout další výzkum). Tento způsob vychází z toho, že výrazy hihihichichichi jsou v podstatě výrazy onomatopoické, tedy zvukomalebné. Ačkoli ve standardní češtině výslovnostní rozdíl mezi iy již zanikl, lze předpokládat, že je tento rozdíl u onomatopoických výrazů stále pociťován, respektive, že tento rozdíl (byť třeba výslovnostně nerealizovaný) je součástí znakové povahy iy v povědomí mluvčích. Jinými slovy tato teorie předpokládá, že iy mají v povědomí mluvčích specifické významové rysy, které bychom pracovně mohli označit jako „subjektivní měkkost“ a „subjektivní tvrdost“. Měkké i se pak ve slovech hihihichichichi podle této teorie píše právě proto, že jsou tato citoslovce pociťována jako „ měkká“, kdežto právě citoslovce typu hyjékykyryký jako „tvrdá“. Jak jsme však zmínili na začátku tohoto odstavce, jde pouze o teorii, jejíž platnost by bylo ještě třeba ověřit.

přední pacičky

Dotaz:
Jak je správně utvořen 7. pád od spojení přední pacičky – předními pacičkami nebo předníma pacičkama?


Odpověď:
Duálové tvary jsou zachovány jen u slov ruce, nohy, oči, uši (a jejich zdrobnělin), pokud označují části těla: dítě mává rukama, ručkama, ručičkama, mrkal očima, očkama apod.
Pacičky do této skupiny nepatří, proto je správně předními pacičkami.

kúra, túra

Dotaz:
Překvapilo mě v nové přiblblé televizní soutěži, že slova kúra a túra se píší s čárkovaným u. Ze své školní docházky se nepamatuji proč a zmíněný pořad vysvětlení neposkytl.


Odpověď:
Kroužek nad u píšeme pouze ve slovech domácího původu, protože pouze v nich vzniklo dlouhé ů z dvojhlásky uo (např. dóm – duom – dům). Kroužek zavedl do české abecedy Jan Blahoslav a jedná se vlastně o pozůstatek původního o z uvedené dvojhlásky. Slova přejatá, mezi něž patří i  túra (z francouzštiny přes němčinu) a  kúra („léčebný proces“, z latiny), píšeme s čárkou. Připomínáme, že slovo kůra ve významu „ochranná vrstva kmene“ či „povrchová tuhá vrstva“ píšeme s  ů s kroužkem.

anglická výslovnost

Dotaz:
Jak se stavíte k výslovnosti např. názvu firmy T-Mobile, který se mezi českými mluvčími zabydlel v anglické formě (stejně jako Google), zatímco například HVB Bank se zčásti vyslovuje česky (iniciály) a zčásti anglicky (slovo „bank“)? Nyní přišla na trh další telekomunikační společnost O2, kterou Češi zpravidla vyslovují jako „ó dva“, firma ale spíše trvá na výslovnosti anglické. Kloníte se tedy k názoru počešťovat tyto výrazy, nebo ponechat anglickou výslovnost?

 
Odpověď:
Nejprve je třeba vyjasnit, v jakých typech komunikátů by se měla značka vyslovovat podle angličtiny. Pokud jde o oficiální komunikaci, např. v médiích, je patrně současné společenské klima vůči anglické výslovnosti tolerantní a současné mediální prostředí jí zřejmě vyjde vstříc, ačkoli pro ni kromě respektu původní výslovnosti není v českém prostředí žádný jiný důvod. Co se týče schopnosti pojmenovat (označit) danou firmu, není anglická výslovnost v ničem ani lepší, ani horší. Jediný rozdíl je v tom, že v některých sociálních skupinách je pociťována jako znak čehosi „vyššího“. Požadavky podobného typu budou od ekonomických subjektů vznášeny tím vehementněji, čím ochotněji je bude česká veřejnost přijímat. A jazyk neoficiální (nespisovné) komunikace s ní nakonec stejně naloží po svém.

imbus

Dotaz:
Chtěl bych se Vás zeptat, jak se jazyková poradna staví ke vztahu forem inbus a imbus. Která forma má větší naději na kodifikaci?


Odpověď:
Imbus je slovo německého původu. Německé slovníky uvádějí Inbusschraube/-schluessel, původ slova souvisí s firmou (výrobcem): Innensechskantschlüssel der Firma Bauer und Schaurte (Technik). Měli bychom tedy psát inbus. Ale v českých textech (v textech psaných i ve výslovnosti v textech mluvených) máme doloženu jen podobu imbus. Tato pravopisná podoba není však kodifikována (slovo nenajdeme např. ani v Pravidlech českého pravopisu, ani ve velmi obsáhlém Novém akademickém slovníku cizích slov), protože jde o slovo nespisovné, profesní – oficiální termín je jiný. Např. šestidílný Technický naučný slovník a ČSN 021143.57 uvádějí (pouze) označení ‚šroub s válcovou hlavou a vnitřním šestihranem‘. Nicméně imbus je v obecném povědomí naprosto srozumitelný a jednoznačný (všichni námi oslovení se shodli na tom, co to je za předmět, i na tom, že se píše a vyslovuje s  -m-, tedy imbus).
Vzhledem k popsanému stavu v českém úzu má „větší naději na kodifikaci“ imbus. Je totiž obvyklé, že pravopis profesních výrazů – pokud je vůbec kodifikován – kopíruje jejich výslovnost. Svědčí o tom i zkušenost s podobnými dvojicemi jednoslovných profesních (nespisovných, slangových) a dvojslovných či víceslovných spisovných výrazů – těch je v češtině celá řada, srov. letlampa vs. pájecí lampa, jekl vs. tvarované železo (určitého profilu) aj.

 


žáby se živí

Dotaz:
Chtěla bych vědět, proč je ve spojení „žáby se živí“ měkké -í a ne -ý. Předem děkuji za odpověď.


Odpověď:
Shoda přísudku s podmětem se uplatňuje pouze u příčestí minulého či trpného a u přídavných jmen (ve funkci přísudkového jména, tj. u přísudku jmenného se sponou, nebo ve funkci doplňku). Pouze ve větách s těmito tvary je pro podobu přísudku rozhodující rod a u rodu mužského i životnost: Chlapci byli pochváleni. Dívky byly pochváleny. Důležité je, abychom byli všichni zdraví. V minulosti chodily děti v létě běžně bosy.
Jestliže tvoří přísudek sloveso v přítomném tvaru, píše se vždy -i: Učitele chválí žáky. Učitelky chválí žáky. Žáby se živí hlavně červy... Totéž platí, pokud je přísudkem tvar rozkazovacího způsobu: Petře, ozvi se mi. Evo, ozvi se mi.