Zajímavé dotazy


 

generické maskulinum

Dotaz:
Zajímalo by mě, jaké je správné použití lomítka a jak celkově v oficiálních dokumentech nakládat
s tímto problémem.
Např. „Podpis odpovědného pracovníka“ bych chtěla nahradit tak, aby nebyl diskriminující
vůči kolegyním. Problém je i s požadavkem na stručnost dokumentů.
Je správné napsat „Podpis odpovědné pracovnice/odpovědného pracovníka?
Nebo se přídavné jméno nemusí skloňovat „Podpis odpovědného pracovníka/pracovnice“?
Lze použít za lomítkem pouze koncovku př. „odpovědný pracovník/ce“?
Uvádí se jako první mužská podoba funkce, či ženská?


Odpověď:
Jazyková poradna ani Ústav pro jazyk český nepovažuje užívání tzv. generického maskulina (tedy mužského označení jako zahrnujícího i osoby ženského pohlaví) za diskriminující. Již z Vašeho dotazu vyplývá, že násilné včleňování přechýlené podoby funkce či jména není pro praxi funkční. Zkrácené podoby, které uvádíte, však nejsou přijatelné z hlediska jazykového (*podpis odpovědného pracovníka/pracovnice, *odpovědný pracovník/ce). Doporučovali bychom Vám tedy zůstat u podoby mužské, vžité a neproblémové.

Dotaz:
Rád bych se zeptal na podrobnosti skloňování já. V některých pádech se při skloňování píše mě, jindy mně. Nejde mi o to, kdy, ale proč. Jinými slovy – rád bych věděl, co vedlo naše předky k tomu, že v psané formě se v závislosti na pádu totéž (homonymní) slovo píše jinak. Má 3. a 6. pád smyslově něco společného? A druhý se čtvrtým? Jde o dvě vzájemně se vymezující skupiny?


Odpověď:
V praslovanštině (jazyk – předek všech dnešních moderních slovanských jazyků) i ve staré češtině existoval, kromě 3. a 6. pádu, které byly již od původu totožné, pro každý pád zájmena specifický, odlišný pádový tvar. Srov. následující přehled (první tvar před lomítkem je vždy praslovanský, tvar po lomítku je z předchozího praslovanského tvaru na základě pravidelných hláskových změn vyvinutý tvar staročeský; znaky ъь představují tzv. tvrdý a měkký jer – praslovanské redukované, tj. kratší než krátké, samohlásky; znaky õ představují praslovanské nosové samohlásky eo):
2. p. bez mene / mne,
3. p. k mьně (mi) / mně (mi),
4. p. mẽ / mě,
6. p. o mьně / mně,
7. p. se mъnojõ / se mnú.
Pády 3. a 6. jsou tedy historicky totožné (kromě toho, že ve 3. pádě existuje na rozdíl od 6. pádu variantní tvar mi). V průběhu vývoje staré češtiny došlo k tzv. vyrovnání genitivu (2. p.) s akuzativem (4. p.) a v obou pádech se začal používat jak původně jen genitivní tvar mne, tak původně jen akuzativní tvar . (Stejná situace je u zájmena ty, došlo zde k vyrovnání původně genitivního tvaru tebe s původně akuzativní ; dnes tedy můžeme říci vidím těvidím tebe.) Je pravda, že 3. a 6. pád a 2. a 4. pád mají k sobě „ blíže“. Jednoduše lze říci, že 2. a 4. pád jsou pády primárně gramatické (2. pád je např. pád neshodného přívlastku, 4. pád je pád přímého předmětu apod.), zatímco pády 3. a 6. jsou primárně pády sémantické (významové, vyjadřují další okolnostní vztahy, vyjadřují příslovečná určení místa, času apod.). Již ve staré češtině tedy byla situace následující:
2. p. beze mne i mě (ze 4. p.),
3. p. ke mně (mi),
4. p. mě i mne (ze 2. p.),
6. p. o mně,
7. p. se mnú (– novočeské se mnou).
Důležité je ještě podotknout, že tvary mně 3. a 6. pádu se ve staré češtině vyslovovaly jinak než tvar 4. (a následně pak i 2.) p. . Teprve poté, co došlo k tzv. vydělení nosové výslovnosti ve skupinách -mě- a tyto skupiny se začaly vyslovovat tak, jako dnes, tj. [mňe], vznikla současná situace, kdy 2., 3., 4. a 6. pád stejně vyslovujeme jako [mňe], ale jinak píšeme. Jinými slovy držíme historický, etymologický způsob zápisu (srov. např. 3. a 6. p. mьNěmNě x 4. a 2. p. Mẽ), ale zmíněné tvary už vyslovujeme stejně.

nárazovitý vítr

Dotaz:
Poslední dobou při předpovědi počasí používají slovní spojení nárazovitý vítr, tam kde dříve říkávali nárazový. Je to správně? Pokud jsou správně oba výrazy, v čem se liší?


Odpověď:
Přídavné jméno nárazovitý je jako rovnocenná alternativa výrazu nárazový zachyceno už ve Slovníku spisovného jazyka českého ze 60. let 20. stol., a to právě ve spojitosti s větrem: nárazovitý vítr je vítr projevující se nárazy. Slova nárazový a nárazovitý jsou si významově velice blízká, výraz nárazový má obecnější význam; vedle významu ‚týkající se nárazu‘ (nárazový vítr, nárazový břeh, nárazové vrtání apod.) může znamenat i ‚náhle uložený, vyžadující rychlé provedení‘ (nárazová práce, nárazová léčba, nárazová spotřeba proudu).
Meteorologické názvosloví zná údajně pouze termín nárazovitý, v předpovědi počasí proto nejsou tyto dva výrazy užívány k rozlišení dvou různých typů větru, ale jsou používány synonymně.

laureát

Dotaz:
Dovoluji si Vás požádat o význam slova laureát. Je to jen ten, kdo dostal nějakou cenu, nebo i ten, co ji mohl získat. S výsledky hledání na internetu moc spokojen nejsem.


Odpověď:
Podle Slovníku spisovného jazyka českého znamená výraz laureát: „(pův.) vavřínem korunovaný básník, jenž nabyl titulu poeta laureatus; (nyní) umělec nebo vědec poctěný za svou práci nějakou cenou”. Za správné a vhodné bychom považovali užívání slova laureát pouze v tomto významu.
Je však nutné zmínit, že u slova laureát zřejmě dochází k významovému posunu – od člověka poctěného (nějakou cenou) k „pouhému“ kandidátovi (na udělení nějaké ceny). Jednoznačně o tom vypovídají doklady se spojeními laureát NA nějakou cenu (= kandidát na nějakou cenu) zaznamenané v databázích Českého národního korpusu; srov. např. Za hlavního odborného poradce si společnost, která je první svého druhu v zemi, vybrala Carla Rubbia, laureáta na Nobelovu cenu v oboru fyziky, Podle kritiků poskytují dobré vodítko k rozhodování 6100 členů Akademie filmových věd a umění, která vybírá laureáty na Oscara atp. V tomto významu slovo laureát používat nedoporučujeme. Takové užití je totiž nešťastné tím, že je silně matoucí –0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 0 z 
„pouhých“ kandidátů na ceny dělá jejich nositele.

spousta, spousty

Dotaz:
Potřebovala bych poradit, zda se správně napíše: Spousta chodců nebo spousty chodců.


Odpověď:
Podle Slovníku spisovné češtiny může být slovo spousta:
1. podstatné jméno (spousta, 2. pád spousty) s významem „velké množství, značný počet“; např. spousta sněhu, stálo to spoustu peněz;
2. příslovce s významem „hodně, mnoho“; pak má variantu spousta/spoustu, např. bylo tam spousta/spoustu lidí.

Z významového hlediska máme tedy možnost volby, zda užijeme podstatné jméno či příslovce, rozdíly se projeví ve shodě: u příslovce je sloveso ve středním rodě (bylo), u podstatného jména je tvar podle pádu: byla tam spousta lidí, byly tam spousty lidí, těmto spekulacím nahrávala spousta okolností, těmto spekulacím nahrávaly spousty okolností.

ssavec

Dotaz:
Ve starších textech (tuším do r. 1953) se objevují tvary jako „ssát“, „ssavec“, „ssuť“ atp. Naznačuje v nich „ss“ zvukomalebnost a odráželo se i ve výslovnosti (a pakliže ne, byl to důvod fonetizace na „sát“ atd.?)? Psalo se „ss“ ještě v nějakých jiných podobných případech (ovšem mimo slova příbuzná)?


Odpověď:
Dvě s nenaznačovala zvukomalebnost, ale byla výsledkem historického vývoje: v praslovanštině mělo sloveso sát podobu sЪsat (mezi dvěma s byl tvrdý jer). Ten zanikl bez náhrady, a proto se vedle sebe ocitla dvě s. Kromě uvedených výrazů se s dvěma ss psal ještě výraz ssednout (vedle sesednout) a odvozeniny ssedávati (vedle sesedávati), ssedlina a výraz ssundati.

vlhk – vlhek

Dotaz:
Prosím o zdůvodnění, proč „vlhk“ ano, a „vlhek“ ne. Nemám k dispozici všechny mluvnice, osobně se mi mnohem více líbí tvar „vlhk“ než „vlhek“, ale asi by to chtělo podpořit nějakou taxativní výjimkou v nějakém vydání mluvnice, případně tuto výjimku do budoucích vydání mluvnic vložit.


Odpověď:
V každé mluvnici se lze snadno dočíst o tom, že existují (1) jména středního rodu typu město, která mají v 2. p. mn. č. podoby s vkladným -e- (jablek, pravítek, středisek, světel), a (2) jména, která ve stejném pádě toto vkladné -e- nemají (měst, aut, hejn, gest, salt aj.). Tento stav je způsobený historickým vývojem (jednak pravidelnými hláskovými změnami při zanikání tzv. jerů, jednak dalším následným analogickým ovlivňováním mezi slovy jednoho a druhého typu). Tento vývoj je poměrně složitý. Dnešní výsledný stav popsaný výše je tudíž nutné přijmout takový, jaký je, a uvědomit si, že jej nevytvořila žádná apriorní pravidla (ale historický vývoj) a že tato pravidla (obvykle popisovaná v mluvnicích) jsou odvozena z tohoto reálného stavu. Nemáme tedy žádné jednoznačné pravidlo, které by nám nutně a jednoznačně určilo, k jakému z typů (1) a (2) jméno patří. (Je pravda, že mluvnice uvádějí, že v případech, kdy jsou před koncovým -o dvě souhlásky, dochází ke vznikové alternaci 0 – e, ani toto pravidlo neplatí pro všechna takto definovaná jména, srov. právě hejno – hejn, salto – salt, gesto – gest aj.) Ve skutečnosti je to tak, že danou informaci jako rodilí mluvčí češtiny máme u běžných frekventovaných tvarů (a frekventovaných slov) předem; jednoduše víme, že slovo jablko (a další) je slovo typu (1), zatímco slovo město (a další) je slovo typu (2). V mluvnici nejsou zapsána žádná pravidla, která daný stav vytváří – tento stav je v nich pouze zachycen.
Slovo vlhko má takovou sémantiku, že od něj nepotřebujeme tvořit tvar 2. p. mn. č. Na internetu nenalezneme jediný výskyt v přirozeném kontextu ani jednoho tvaru. Bez znalosti toho, jak už dané slovo funguje v úzu, tedy není možné tzv. správný tvar 2. p. mn. č. vytvořit na základě určité analogie. Je prostě nutné (pokud se reálně neužívá) jej ad hoc stanovit. Jméno vlhko má sice před koncovým -o dvě souhlásky, víme-li však, že z pravidla, které říká „stojí-li před -o dvě souhlásky, dochází k alternaci 0 – e“ existují výjimky, nemůžeme vědět, zda výraz vlhko patří mezi pravidla nebo výjimky. To je možné stanovit na základě úzu. Neexistuje-li, musíme se „nějak“ rozhodnout. To jsme učinili i v naší Internetové jazykové příručce. Rozhodli jsme se pro tvar vlhk. Souhlasíme však, že vyloučený není v zásadě ani tvar vlhek.

lajdák, lempl, syčák

Dotaz:
Ráda bych se zeptala na původ slova lajdák. Lempl zcela jistě není českého původu, ale jak je to s lajdákem? V případě, že též není českého původu, jaké české slovo by mohlo významu lajdák a lempl zcela odpovídat? Zajímá mě také, proč se ve slově syčák (např. z toho kluka roste syčák), píše ypsilon. Od jakého vyjmenovaného slova je to odvozeno? A existuje slovo sičák?


Odpověď:
Rejzkův Český etymologický slovník uvádí, že obecněčeské slovo lajdák (lajdácký, lajdáctví) pochází z expresivního výrazu lajdat s významem:
1. lenošivě se potulovat (lajdat po ulicích, po hospodách, po světě; nechce se mu do práce, jen lajdá; lajdat za školou; lajdat se domů = pomalu se ubírat);
2. lajdat se (s čím): pomalu na něčem pracovat (lajdat se s úkolem).
Sloveso lajdat má nejspíše původ ve slovech landat (= toulat se), landák od německého výrazu Landstreicher (= tulák). Slovníky (včetně Slovníku českých synonym) žádné synonymum slova lajdák neuvádějí.
Lempl (= nešika, mamlas) je podle slovníku snad z nějaké nářeční podoby německého výrazu Lümmel (= klacek, hulvát, mamlas).
Slovo syčák je odvozeno od slovesa syčet. Původně se tak totiž říkalo potulným žebrákům, z jejichž tlumené a ponížené řeči byly slyšet pouze sykavky. Slovo * sičák v češtině neexistuje.

tabulátor – tabelátor

Dotaz:
Prosím o radu při správném psaní slova označujícího speciální klávesu na klávesnici psacího stroje nebo PC. Je správně „tabulátor“ či „tabelátor“?


Odpověď:
Klávesa na PC je tabulátor. Slovo tabelátor označuje stroj umožňující zpracovávat a vypisovat údaje z děrných štítků, případně odborníka v sestavování tabel (což je ovšem poněkud archaické zaměstnání).

pontifik

Dotaz:
Chtěla bych Vás požádat o vysvětlení. V souvislosti s návštěvou papeže se v médiích objevilo několikrát slovo pontifik ve významu papež. V knižním vydání slovníku cizích slov ani v internetovém slovníku jsem tento tvar nenašla. Jde o novotvar, nebo se tento výraz běžně užívá?


Odpověď:
Slovník spisovného jazyka českého i Nový akademický slovník cizích slov zachycuje výrazy pontifikát (= doba trvání úřadu papeže nebo biskupa); pontifikál nebo pontifikále (= liturgická kniha biskupa) a  pontifikálie (= biskupské insignie, odznaky a roucha; činnosti, při nichž je biskup při bohoslužbě užívá). Výraz pontifik ve slovnících uveden není.
Slovo pontifik je zaznamenáno v příručce Jak zacházet s náboženskými výrazy (autoři: Šimandl, Mádr, Bartoň, Hlavsová; Academia 2004). Jsou zde uvedeny dva významy:
1. duchovní oprávněný užívat pontifikálie;
2. pontifex (tj. biskup, papež; historicky také pohanský velekněz).
Jak dokládají výskyty v Českém národním korpusu, slovo se užívá již řadu let.

prosinec

Dotaz:
Dcera dostala za domácí úkol vysvětlit, jak vznikl název měsíce prosinec. Na internetu jsme našli, že od slova siný, nebolli šedivý. Paní učitelka prohlásila, že slovo siný neexistuje (dostaly jsme 3), což potvrzují i pravidla českého pravopisu, ovšem na internetu existuje název cejn siný a hřib siný. Chtěla bych vědět zda se toto slovo nevyskytovalo v dobách kdy se formovaly názvy měsíců, či zda to nemůže být hovorový výraz od slova sinalý… Předem moc děkuji za odpověď, nějak mi to nedává spát...


Odpověď:
Paní učitelka se hluboce mýlí. Slovo siný je dnes sice knižní, možná že až zastaralé, ale rozhodně to není slovo, o němž by se dalo říci, že neexistuje. Uvádí ho například Slovník spisovného jazyka českého a definuje ho jako „světle modrý (do šeda n. do fialova); namodralý“. Slovo sinalý je samozřejmě příbuzné, stejně tak třeba sloveso zesinat.
O původu slova prosinec informuje například Jiří Rejzek v Českém etymologickém slovníku. Výklady jsou různé, Rejzek se kloní na stranu interpretace, že se sloveso vyvinulo z praslovanského prosinoti (o je zde zadní nosová samohláska - „on“), které znamenalo problesknout a bylo odvozeno od sinoti (o opět zadní nosovka) či sijati (s významem „svítit, zářit, blýskat se“). Prosinec v této intepretaci by tedy označoval dobu, kdy slunce probleskuje mezi mraky. Druhý výklad, který Rejzek uvádí, staví slovo prosinec do souvislosti s přídavným jménem siný.

Mezi ploty

Dotaz:
Pročítám si jakýsi propagační materiál k festivalu Mezi ploty. S názvem festivalu se tam pracuje, jako by to bylo podstatné jméno v množném čísle, např.: Mezi ploty jsou unikátní festival, který…, Letos na Mezi plotech vystoupí tito přední umělci: …
Chtěl bych se zeptat, zda je to jazykově přípustné. Pokud není, jaký by byl správný postup?


Odpověď:
Gramaticky náležité by bylo pracovat s jménem festivalu jako se 7. pádem s předložkou mezi. Bylo by tedy Letos Mezi ploty vystoupí tito umělci. První Vámi uvedenou větu by však bylo nemožné vytvořit, protože sedmý pád nemůže být v češtině v roli podmětu – bylo by nutné používat opěrné substantivum, např. festival: Festival Mezi ploty je unikátní.
Domníváme se, že zacházení s názvem Mezi ploty jako s 1. pádem v množném čísle vychází z potřeby tento název používat v různých funkcích v rámci věty a že není stylově únosné používat neustále opěrné substantivum festival. Proto doporučujeme být v tomto případě tolerantní.

interpretace právního textu

Dotaz:
Obracím se na Vás s prosbou o vysvětlení významu následujícího úryvku z §5 zák. č. 95:
(6) Na základě písemné žádosti prodá Pozemkový fond vlastníkovi (spoluvlastníkovi) stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek, na němž je umístěna tato stavba, a to v případě, že pozemek je funkčně spojen s touto stavbou a vlastník (spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto pozemku. Pozemkový fond prodá vlastníkovi (spoluvlastníkovi) stavby, která je nemovitostí, zemědělský pozemek sousedící s pozemkem, na němž je umístěna tato stavba, jestliže tento pozemek je funkčně spojen s touto stavbou a vlastník (spoluvlastník) stavby je oprávněným uživatelem tohoto pozemku.
Problém je ve významu 2. věty textu. Vlastníme pozemek, na kterém je postavena nemovitost (RD ještě bez kolaudace). Domek je postaven asi uprostřed parcely a část parcely kromě RD je vedena jako TTP. Podél hranice naši parcely sousedí parcela, která je v nabídce k prodeji. Dotazovali jsme se na možnosti odkoupení tohoto pozemku od PF, ale výklad 2. věty je zcela odlišný z pohledu PF a jiných nezávislých právníků.
Výklad 2. věty z pozice PF je tento: RD musí být na hranici obou pozemků nebo celá naše parcela musí být vedená jako stavební, případně musíme mít nějakou manipulační plochu na parcele, kterou chceme koupit, tj. parcely musí být funkčně spjaty. Názory jiných právníků jsou však odlišné. Prosím Vás proto o sdělení, jak máme této 2. větě rozumět, zda můžeme o pozemek požádat, či nikoli.


Odpověď:
Předem bychom chtěli říct, že náš názor není jakkoliv právně závazný. Právní a jazykový výklad se často liší.
Základní problém je, že je druhá věta Vámi uvedeného textu, formulována zcela nejasně. Používají se tam totiž spojení tento pozemektohoto pozemku, u nichž není jasné, zda odkazují k vlastníkovu pozemku, nebo k pozemku sousedícímu. Z hlediska prosté kombinatoriky jsou možné čtyři interpretace, tři z nich se nám nezdají smysluplné (jazykově jsou však korektní), jedna se smysluplná být zdá.
Smysluplná interpretace:
Pokud je sousedící pozemek funkčně spojen s Vaší stavbou a jste oprávněným uživatelem sousedícího pozemku, můžete odkoupit sousedící pozemek.
Nepříliš smysluplné interpretace:
1. Pokud je Váš pozemek funkčně spojen s Vaší stavbou a jste oprávněným uživatelem svého pozemku, můžete odkoupit sousedící pozemek.
2. Pokud je Váš pozemek funkčně spojen s Vaší stavbou a jste oprávněným uživatelem sousedícího pozemku, můžete odkoupit sousedící pozemek.
3. Pokud je sousedící pozemek funkčně spojen s Vaší stavbou a jste oprávněným uživatelem svého pozemku, můžete odkoupit sousedící pozemek.

propůjčit – udělit

Dotaz:
Ve středu 28. 10. jsem sledovala přímý přenos z udělování vyznamenání při příležitosti státního svátku ČR. Zaujalo mě, že prezident republiky vyznamenání propůjčuje a medaile uděluje. Je nějaký důvod pro toto odlišení?


Odpověď:
Necháme-li stranou věcné důvody, kterými toto rozlišení může být podloženo, lze se nechat vést slovníkovou definicí významů a jazykovým užitím zmíněných výrazů. Slovník spisovného jazyka českého uvádí u slova propůjčit jako jeden z (řidčeji doložených) významů: ze své pravomoci (vladařské, úřední ap.) udělit: např. propůjčit právo, výsadu, čestný titul, řád vynikajícím pracovníkům. V novějším Slovníku spisovné češtiny už je tento význam u zmíněného výrazu dokonce jediným, ilustrován příkladem propůjčit vyznamenání. Zdá se tedy, že slova propůjčitudělit jsou do značné míry synonymní. Jejich různé lexikální preference (udělit medaili x udělit/propůjčit vyznamenání) jsou dány pravděpodobně převládajícím jazykovým užitím. Z příkladů citovaných ve slovnících lze usuzovat, že se slovem propůjčit se pojí spíše výrazy abstraktního charakteru, výraz udělit naopak tato omezení, zdá se, nemá. Udělit je v celkovém úhrnu v každém případě častější než propůjčit, a to i ve spojení s vyznamenáním.
Dodatek od tazatele (2. 11. 2009):
Zaujala mě Vaše odpověď na poslední dotaz týdne (44/2009). Podle české právní úpravy se řády (jako vyšší forma vyznamenání) propůjčují občanům České republiky a  udělují těm, kteří občany ČR nejsou. Medaile (jako nižší forma vyznamenání) se pak pouze udělují.
Významové odlišení obou termínů se projevuje až při úmrtí vyznamenaného. Po úmrtí nositele řádu – občana České republiky – se číslovaná insignie řádu vrací Kanceláři prezidenta republiky. Po úmrtí osoby vyznamenané medailí nebo po úmrtí nositele řádu, který není občanem České republiky, zůstávají insignie vyznamenání a listiny o udělení vyznamenání pozůstalým.
Propůjčení vyznamenání tedy odkazuje k povinnosti vyznamenání vrátit.

vizitka – navštívenka

Dotaz:
Chtěl bych se zeptat, zda jsou výrazy „vizitka“ a „navštívenka“ synonyma? Je pravda, ze navštívenka začíná v dnešní době znít poněkud archaicky, ale stále se domnívám, že oboje popisuje tu malou kartičku s adresou a podobnými údaji.


Odpověď:
Vizitka a navštívenka jsou i ve slovnících uváděny jako synonyma, ovšem výraz navštívenka je mnohem úžeji vymezen. Podle Slovníku spisovného jazyka českého se jedná o lístek malého formátu z tužšího papíru se jménem majitele, popř. s jeho titulem, adresou ap. nebo podle novějšího Slovníku spisovné češtiny jde o lístek s vytištěným osobním jménem (užívaný ve společenském styku). Oproti tomu vizitka může znamenat také lístek podobného charakteru umístěný na dveřích, nebo v jiném významu i doklad, reputace. Vizitka je výraz obecně používanější, jedním z důvodů bude jistě i nespecifikovanost její podoby a také skutečnost, že ve slově navštívenka pociťujeme souvislost se slovesem navštívit, ačkoli nemusí být vždy přímou výzvou k návštěvě.

Berlínská zeď

Dotaz:
Každý den nyní narážíme na pojem berlínská zeď, který se ovšem objevuje v podobě „Berlínská zeď“. Předpokládám, že první podoba je správně, s malým b.


Odpověď:
U názvů staveb dávají Pravidla českého pravopisu pisateli jistou volnost. V případě názvu, na který se ptáte, je možný obojí způsob psaní: berlínská i Berlínská zeď.

šeřík

Dotaz:
Pocházím z východních Čech a rostlinu šeřík jsem do dospělosti znala pouze pod názvem šeřík. Byla jsem velice překvapena, že v Praze (a jak jsem později zjistila nejen tam) se šeříku říká bez. Při diskuzích s přáteli, kteří mi běžnost tohoto názvu dokazovali i příklady z televizních pořadů (použito např. v seriálu Taková normální rodinka), jsme ale nedospěli k žádnému logickému odůvodnění tohoto výrazu. Nepodařila se mi zjistit žádná botanická spojitost, vizuálně podobné mi šeřík a černý bez také nepřipadají. Mohli byste mi prosím poradit, jaký je původ tohoto označení?


Odpověď:
Ve Slovníku spisovné češtiny je u hesla bez na prvním místě uveden šeřík jakožto jeho synonymum, teprve až jako druhý význam je černý bez - vysoký keř s plody bezinkami. Naučný slovník zemědělský řadí bez do čeledi zimolezovitých, zatímco šeřík do čeledi olivovitých, ovšem připojuje k heslu bez i poznámku: „Jako b. se lidově označuje i šeřík obecný.“ Spojitost druhovou u těchto rostlin tedy nenacházíme, ale odpověď na otázku, jaký by toto označení mohlo mít původ, nám nabízí Český etymologický slovník Jiřího Rejzka, který upozorňuje, že pojmenování šeříku jakožto bezu je rozšířeno v mnoha slovanských jazycích. Podle Rejzka samotné slovo šeřík bylo vytvořeno obrozencem Preslem, který vycházel z ruského slova siréň a připodobnil ho přídavnému jménu označujícímu barvu šerý podle typického zabarvení květů šeříku. Před tímto Preslovým novotvarem se zřejmě šeřík označoval jako bez běžně. V Českém jazykovém atlasu můžeme pro označení šeříku nalézt různé nářeční výrazy, např. bez, chebz, křenka, špaňhél, flider, řebříček, a je uvedeno, že většina těchto pojmenování vznikla právě na základě podobnosti květů šeříku a bezu. Výraz bez pro označení šeříku je podle jazykové mapy používán zejména v celé oblasti Čech, na jihozápadní a severní Moravě, podél severní části moravsko-slovenské hranice a také severních okrajů východomoravských nářečí, ovšem téměř ve všech jmenovaných oblastech se můžeme setkat i se šeříkem.

Rompuy

Dotaz:
Historicky prvním prezidentem Evropské unie se stal dosavadní belgický premiér Herman Van Rompuy. Jak se jeho jméno skloňuje?


Odpověď:
Při skloňování cizích jmen se obvykle řídíme výslovností. Jméno Rompuy vyslovujeme [rompej], podle zakončení se tedy řadí ke vzoru „muž“. U cizích jmen tohoto typu při skloňování připojujeme pádové koncovky až za celé jméno, např. May, Hemingway, Roy, Rompuy, 2. a 4. p. Maye, Hemingwaye, Roye, Rompuye, 3. a 6. p. Mayovi, Hemingwayovi, Royovi, Rompuyovi, 7. p. Mayem, Hemingwayem, Royem, Rompuyem.

porcování medvěda

Dotaz:
Ráda bych věděla, jak vzniklo slovní spojení „porcování medvěda“. Rozumějte, chápu význam, ale zajímalo by mě, kdo, kdy a proč tomuto úkonu začal říkat právě takhle.


Odpověď:
Bohužel, původ řčení neobjasňuje ani jedna z nám dostupných příruček. Pokusili jsme se najít informace i na internetu, ale jediná stopa se objevila na serveru idnes.cz, kde se píše: „Poslanecké drancování rozpočtu není českou specialitou. V USA tomu říkají „pork barrel spending“, tedy porcování prasete nebo přesněji rozdávání sudů s vepřovým masem. Původem je dávná praxe odměňování otroků sudy s vepřovým naloženým v soli.“
Proč se ale v českém prostředí porcuje zrovna medvěd, to se nám bohužel zjistit nepodařilo.

koncové -ť a -ž

Dotaz:
V některých textech se objevuje na konci slova písmeno -ť. Mám na mysli slova jako „uslyšánať je modlitba“, „žádnémuť jsme neublížili“ (text Bible kralické). Najde se to ale i v modernější češtině, jen teď nemám konkrétní doklad, ale viděl jsem třeba „mámť já...“. Zajímalo by mne, kde se -ť vzalo a z čeho vzniklo. Pokud by Vás to moc neobtěžovalo, rád bych to věděl. Ptal jsem se i učitelů češtiny, ale nezabrali.


Odpověď:
Zmíněné a rovněž byly tzv. příklonné částice připojované na konec slova (podobně jako dnes např. morfém -s v kontextech jako Tys tam byl? Byls tam?), které se běžně vyskytovaly ještě v češtině 19. století. Jejich funkcí bylo zesilovat význam slova nebo věty. Klasický doklad, který mnohého čtenáře podnítí k pátrání po významu a původu této částice, je část verše z Máchova Máje: Dalekáť cesta má! Příruční slovník jazyka českého doplňuje řadu dalších příkladů z beletrie, mezi jinými např. Ještěť je pán bůh živ, Aj pakli půle bude má, toť bude druhá taky. Částice má téměř totožný význam, pojila se ovšem spíše se slovesy v imperativu: Dokonejmež vědecké vzdělání mateřčtiny své v tomto encyklopedickém díle, podobně věziž, dejž, setřiž, prosímž atd. Dodnes se dochovala v ustálených spojeních s některými příslovci a zájmeny: což, cože, jakýže, jakž, jakže, kdeže, kdož, pročež atd.