Zajímavé dotazy


 

vikomtka - vikomtesa

Dotaz:
Myslíte, že je možné rozlišit „vikomtku“ jako manželku vikomta nebo vyšší šlechtičnu a „vikomtesu“ jako neprovdanou dceru vikomta?


Odpověď:

V dostupných českých slovnících a encyklopediích se sice s kodifikovanou přechýlenou podobou odvozenou od titulu vikomt nesetkáme, ale domníváme se, že u tvarů vikomtka a vikomtesa nejde o významový rozdíl, ale pouze o odlišný překlad jednoho slova. Tento šlechtický titul je původem francouzský (vicomte) a přechýlená podoba ve francouzštině je vicomtesse. Do češtiny se obvykle překládá jako vikomtesa (v úzu tyto podoby výrazně převažují). Tvar vikomtka patrně vznikl pouhým automatickým přidáním přípony -ka k základu slova vikomt. Z hlediska slovotvorného můžeme použít analogii k výrazu comtesse – komtesa, ale zde je třeba dát pozor na významovou odlišnost. Francouzský výraz pro hraběte je comte, přechýlená podoba je comtesse, tedy hraběnka. Teprve v češtině získala počeštěná podoba komtesa význam neprovdané hraběcí dcery (proto comtesse nelze překládat do češtiny jako komtesa). Nejde tedy o dvojici stejného typu (hraběnka – komtesa a vikomtka – vikomtesa). V případě vikomtky a vikomtesy zůstává význam stejný.


neb, neboť, nebo

Dotaz:
Máme nejasnost v užívání slova „neb“, které se vyskytuje ve dvou variantách. Jedna varianta je použití slova neb jako zkráceného tvaru neboť. Druhá varianta je použití (dá se nalézt ve staročeštině) tohoto slova ve smyslu spojky nebo. Nevíme, co je správně a co ne.


Odpověď:

Výraz neb se používá jako zkrácená podoba obou spojek – nebo i neboť. Původně se totiž jednalo o jediné slovo. Základní tvar byl nebo v platnosti příčinné spojky a z něho vzniklo jednak kratší neb (jako z tamo vzniklo tam) a tvar rozšířený příklonným -ť a –ti, tzn. neboť a neboti. Všechny čtyři tvary – neb, nebo, neboti, neboť – měly ve staré češtině platnost příčinné spojky. Postupně se tvary nebo a neboť významově odlišily, ale zkrácenou, knižní podobu neb můžeme použít pro obě slova. Viz např. Slovník spisovného jazyka českého.


weblog, blog, blogovat

Dotaz:
Zajímal by mě váš postoj ke slovům „weblog“, „blog“, k použití sloves „blogovat“, „blognout“ a k označení „bloger“, „blogerka“. Je správné je počešťovat, nebo by bylo lepší neměnit anglický přepis „webblog“, „blogger“ a raději neskloňovat, nečasovat?


Odpověď:

Slova weblog a blog a slova od nich odvozená jsou sice poměrně nová a jazykové příručky je dosud neobsahují, ale užívají se dnes velmi často a v oblasti žurnalistiky se staly celkem běžnou součástí slovní zásoby. Mimo jiné i proto, že čeština pro ně nemá jednoslovný název a je nucena je opisovat více slovy (internetový deník, psát/vést internetový deník, pisatel/autor internetového deníku apod.). Domníváme se, že většinu z nich lze bez obav užít. V případě slovesné podoby doporučujeme tvar blogovat (koncovka -ovat je u přejatých sloves nejčastější), ale rozhodně bychom se vyhnuli dokonavému tvaru blognout. Pravopisná podoba vzhledem k novosti těchto slov není zcela ustálena a můžeme pouze spekulovat, která podoba nakonec zvítězí jako jediná možná. V případě slov blog, weblog, blogový, weblogový se v českých textech užívá podoba počeštěná a výrazně převažuje zkrácený tvar (internetový vyhledávač Morfeo uvádí pouze 3 429 výskytů webblogu oproti 63 771 výskytům weblogu a 191 470 výskytům blogu; dále vyhledávač nalezl 132x blogový a 86x weblogový). V případě blog(g)era (příp. blog(g)erky) už není situace tak jasná, podoba je rozkolísaná, ale převažuje původní, zkrácená podoba blogger: 930x bloger, 8 861x blogger; 99x weblogger, 35x webloger.
Ať už se rozhodneme pro kteroukoli z uvedených podob, v českém textu je třeba tato slova uvádět v náležitých tvarech – tedy skloňovat a časovat.


jsem za to rád

Dotaz:
Zajímalo by mě, jestli je správný nyní hojně užívaný obrat „jsem za to rád“.


Odpověď:

Důvodem, proč se konstrukce jsem za to rád hojně objevuje v dnešním úzu, je silná knižnost obratu jsem tomu rád. Jazykoví uživatelé hledají novou konstrukci, která by byla méně knižní a hodila by se do běžného denního vyjadřování, i hovorového. Nacházejí ji v analogickém obratu, jehož součástí je vazba za to, totiž v obratu jsem za to vděčen/vděčný, a obě konstrukce jakoby spojují do jedné. Rozšiřování konstrukce jsem za to rád v dnešní češtině lze sotva bránit; nelze ji považovat za chybnou. Změna předložkové vazby je v historii jazyka častým jevem.


časomíra

Dotaz:
Mohu používat v množném čísle slovo „časomíra“ – synonymum pro hodinky nebo časoměřič?

Odpověď:
Slova časomíra ve významu „zařízení k měření času“ je možno užít v množném čísle, stejně jako můžeme užít v množném čísle slova zařízení. Lze prodávat různá zařízení, tedy i různé časomíry. Jde o poměrně nový, frekventovaný význam tohoto slova, starší slovníky uvádějí jen synonyma časoměřič nebo časoměr. Z kontextu by ovšem mělo být vždy jasné, kdy jde o zařízení/přístroj a kdy jde o druhý význam slova časomíra, totiž o dějový význam „měření času“ (např. ve spojení člověk pověřený časomírou).


slečna – paní

Dotaz:
Rád bych se zeptal jak správně používat oslovení „slečna“. Tedy kdy se použije oslovení slečna a kdy paní. Je rozdíl pouze ve stavu (svobodná x vdaná), nebo jsou dána i další rozdílová kriteria (věk, dítě apod.)?


Odpověď:
Užívání titulů slečna a paní se v češtině neřídí žádnými přísnými jazykovými pravidly, spíše společenskými zvyklostmi. Ty se s vývojem společnosti – od generace ke generaci – poněkud
proměňují, a to tak, že titul slečna stále více ustupuje všeobecnému oslovení paní.
Titul slečna užíváme u svobodné dívky, u dosud neprovdané ženy, nikoli u rozvedené nebo ovdovělé ženy. Je vázán na svobodný stav ženy a v současné době je stále více omezován na velmi mladý věk nositelky. Ve všech ostatních případech dáváme přednost oslovení paní, a to jak ve spojení s příjmením, křestním jménem, povoláním, tak bez něj. Dnes už děti ve škole neříkají slečno učitelko, ale jen paní učitelko, lístky do kina si kupujeme u paní pokladní; zatímco spisovatel Herben kdysi napsal, že dům byl majetkem dvou starších slečen, dnes bychom velmi pravděpodobně řekli, že byl majetkem dvou starších paní. Pro roli ženy v dnešní společnosti není podstatné, je-li (byla-li) vdaná, nebo ne, a spolu s tím přestává být důležité rozlišování jejího stavu při oslovování (ostatně u mužů takové rozlišování taky nemáme). Rozhodně tedy neuděláme chybu, oslovíme-li ženu vážená paní v případě, kdy si stavem nejsme jisti. Toto oslovení je dnes chápáno jako neutrální. Pro zajímavost uvádíme, že v angličtině, která zkracuje výraz slečna pomocí Miss a paní pomocí Mrs., se vyvinul a v současné době je stále více preferován neutrální titul ženy, totiž Ms.


mužská jména na -e

Dotaz:
V poslední době je ve velké frekvenci jméno Kubice. Překvapuje mě, že se ve veškerém tisku objevuje skloňování tohoto jména ve tvaru Kubice - Kubiceho. Domnívám se, že by mělo být skloňováno podle vzoru soudce, čili bez soudce, bez Kubice. Možná je to tvar nezvyklý a možná, že čeština povoluje i ten zmíněný tvar.


Odpověď:
Ve skloňování domácích mužských příjmení zakončených na -e nastává určitý posun. Mluvnice češtiny 2 (Academia 1986) řadí domácí jména zakončená na -e (Kaše, Nevole, Purkyně, Osolsobě) ke vzoru „soudce“; 2. pád je tedy Kaše, Nevole, Purkyně, Osolsobě. M. Knappová v příručce Naše a cizí příjmení v současné češtině (Tax AZ KORT, 2002) rozlišuje dvě skupiny českých jmen. Česká příjmení zakončená na -e/-ě (Kaše, Nevole, Purkyně, Kubice) se skloňují podle vzoru „soudce“; složená česká příjmení se skloňují jak podle vzoru „soudce“, tak pomocí zájmenných koncovek: Skočdopole - Skočdopole i
Skočdopoleho, Osolsobě - Osolsobě i Osolsoběho.
Cizí jména, u nichž před koncovým -e předchází souhláska tvrdá nebo obojetná, se tradičně skloňují podle vzoru „pán“, nověji i pomocí zájmenných koncovek: Goethe – Goetha i Goetheho, Falke – Falka i Falkeho. Zájmenné skloňování je v současnosti běžné i u cizích jmen s měkkou souhláskou před -e, která patří ke vzoru „soudce“: Croce – Croceho, Wünsche – Wünscheho. Předností zájmenných koncovek je to, že ze všech pádových tvarů je zřetelná základní podoba jména (např. Falke na rozdíl od Falk, Hesse na rozdíl od Hess).
Zájmenné skloňování je možné užít jak u jmen cizích, tak i u českých složených jmen. V posledních letech postupně proniká i do první uvedené skupiny; proto se vedle podob druhého pádu Purkyně, Poledne, Klápště, Kubice setkáváme i s tvary Purkyněho, Poledneho, Klápštěho, Kubiceho. Tyto podoby zatím příručky nezachycují, ale zcela vyloučit je nelze.


tartas

Dotaz:
Je slovo tartas výraz krajový, nebo patří do hovorové češtiny? A jaký je jeho přesný význam?


Odpověď:
Slovo tartas hodnotí Slovník spisovného jazyka českého jako poněkud zastaralý oblastní a expresivní výraz s významem: hluk, rámus, vřava; např. vypuknout v tartas (z díla I. Herrmanna).

Abú Mus‘ab az-Zarqáwí

Dotaz:
V tisku se setkáváme s různými způsoby přepisu jména muslimského vůdce Zarkávího. Která z nich je správná?


Odpověď:
S odpovědí pomohli našemu tazateli pracovníci Orientálního ústavu AV ČR. Citujeme: Správný přepis je Abú Mus‘ab az-Zarqáwí. Abú Músá je chyba, byť se opakuje ve všech mediích.

čárka před a přitom

Dotaz:
Po prostudování mnoha příruček o pravopisu stále nejsem schopná určit, zda se píší čárky před „a přitom“ v následujících souvětích. Prosím Vás o zdůvodnění, proč ji tam napsat, nebo nenapsat.

1. Ale není to problém jen tohoto programu, i jiné programy jsou stále propagovány a přitom jsou takřka nebo úplně vyčerpané.
2. Vím o projektech některých škol, které již v září mají otevřít nové univerzitní výukové programy a přitom nemají ani vyjasněný obor.


Odpověď:
Roli nehraje to, že za spojkou a následuje příslovce přitom, ale to, jaký významový vztah je mezi větami, které výraz a spojuje. Podle našeho názoru jde o vztah spíše odporovací než slučovací (spojku a by šlo nahradit např. spojkou ale), proto bychom doporučovali čárku napsat.


Zinedine Zidane

Dotaz:
Rád bych si u Vás ověřil, zda se jméno „Zinedine Zidane“ skloňuje podle vzoru „pán“.


Odpověď:
Příjmení končící v prvním pádě na nevyslovované -e, avšak ve výslovnosti na souhlásku (v daném případě je výslovnost [zinedyn zidan]) skloňujeme podle vzoru „pán“ a  nevyslovované -e v nepřímých pádech vypouštíme: 1. p. Zinedine Zidane; 2. p. Zinedina Zidana; 3. p. Zinedinu Zidanovi atd.

aniž (by)

Dotaz:
Nevím si rady s formulací věty, a proto prosím o radu, která varianta je vhodnější:
- Vyhláška byla vydána jako restriktivní opatření, aniž bylo zřejmé, jaké bude mít následky.
- Vyhláška byla vydána jako restriktivní opatření, aniž by bylo zřejmé, jaké bude mít následky.
Jde mi o podmiňovací způsob v takto koncipovaném souvětí. Je slůvko „by“ v takovém kontextu správné, nebo chybné?


Odpověď:
O větách s  aniž se v lingvistických časopisech vedou diskuse již více než sto let. Prastará gramatická doporučení praví, že kondicionál je namístě tam, kde celá konstrukce má význam podmíněného děje, např. nebyl bych přišel, aniž bych nepozdravil, jinak je nutno užívat slovesa v tom čase a způsobu, v jakém je sloveso hlavní věty, např. přišel, aniž pozdravil. Toto doporučení vychází z respektu k  historickému původu spojky, jde totiž o slučovací spojku ani+ zdůrazňovací (srov. např. totiž). Odešel, aniž pozdravil tedy podle daného pravidla interpretujeme jako správné na pozadí slučovacího spojení odešel a ani nepozdravil. Silné pronikání kondicionálu, jehož jsme svědky v současné češtině, souvisí se slábnoucím povědomím o jejím původu a v důsledku toho změnou chápání spojky a  jejím přechodem od souřadicí (např . kmotr ho nezdržoval, aniž pozval /= ale ani/) k podřadicí (např. odešel, aniž pozdravil /= bez toho, aby/).
Přístup současných základních příruček k větám s  aniž je poněkud obojaký. Zatímco Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let připouští konstrukce aniž+kondicionál i ve větách bez významu podmíněného děje (tedy např. připomínám, aniž bych chtěl radit), novější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994) uvádí důsledně pouze příklady, v nichž způsob a čas slovesa v hlavní větě odpovídá způsobu a času slovesa věty s aniž: šel tam, aniž byl pozván a o možnosti užít kondicionál se vůbec nezmiňuje.
Podle údajů v Českém národním korpusu je zřejmé, že v úzu kondicionál po spojce aniž vítězí bez ohledu na tvar slovesa v sousedních větách. Dále se podle zběžného pohledu na korpusové výskyty dá konstatovat, že doklady, v nichž se tvar slovesa hlavní věty koresponduje s tvarem slovesa ve větě s  aniž, pocházejí v převážné většině z beletristických textů, z  odborné a populárně naučné literatury, jsou tedy jakýmsi znakem vyššího stylu.
Lze tedy říci, že v současné češtině jsou podle autoritativních příruček přípustné obě varianty, v úzu ve větě s aniž vítězí tvar s kondicionálem, ve vyšším stylu se zachovává naopak způsob vycházející z povědomí o původu spojky.

čínsko-americký a čínskoamerický

Dotaz:
Výrazy vietnamsko-americký, kubánsko-americký… jsou, předpokládám, správně (na rozdíl od latinskoamerický, afroamerický ap.). Je ale možné psát bez spojovníku „čínskoamerický“?


Odpověď:
Máme-li na mysli reciproční vztah mezi uvedenými zeměmi, pak je namístě spojovník: vietnamsko-americká válka, kubánsko-americká krize apod., proto bude v tomto významu spojovník i v případě výrazu čínsko-americký (např. čínsko-americké vztahy). Druhá varianta (čínskoamerický) se běžně neužívá, ale z hlediska slovotvorného je možná. Pokud bychom měli na mysli např. člověka, jev apod., který je americký, ale s čínskými kořeny (nešlo by o vzájemný vztah mezi Amerikou a Čínou), pak bychom mohli zvolit pravopis bez spojovníku (např. čínskoamerická komunita – tedy Američané původem z Číny), analogicky k typu afroamerický, latinskoamerický apod.

 


protože – proto, že; takže – tak, že

Dotaz:
Mám poměrně velký problém rozlišit používání „protože“ a „proto, že“, (podobně „takže“ a „tak, že“). Domnívám se, že jedno uvozuje věty příčinné, druhé účelové, ale nějak se mi nedaří odlišit jedno od druhého. Můžete mi to prosím objasnit, případně doložit názornými příklady?

 

Odpověď:
Jedná se o vcelku složitou problematiku tzv. „korelativ“ (korelativních výrazů), která doposud není zcela uspokojivě popsána. Poměrně rozsáhlou kapitolu věnoval korelativům ve své Česko-německé srovnávací gramatice František Štícha.
Spojky proto, žeprotože jsou zde rozlišeny významově: „souvětí s korelativem proto, že je vždy toliko odpovědí na potenciální otázku po důvodu realizace děje (stavu), tedy na otázku proč k něčemu došlo. Souvětí se spojkou protože se užívá také tehdy, jestliže celé souvětí poskytuje novou informaci.“ Tento rozdíl Štícha vysvětluje na příkladu věty Pomohl jí, protože ji měl rád, která může mít dva významy:
1. Poskytuje informaci o tom, že někdo někomu pomohl, a  zároveň i o tom, proč tak učinil.
2. Poskytuje informaci pouze o tom, proč někdo někomu pomohl.
Věta s korelativem Pomohl jí proto, že ji měl rád může vyjádřit pouze význam druhý.S výrazy takžetak, že je to trochu jinak. Korelativum tak, že vyjadřuje vedlejší větu způsobovou v širokém slova smyslu – např. Voda stoupla tak, že nám natekla do sklepa. Spojka takže naopak uvozuje větu, která vyjadřuje následek vyplývající z  obsahu věty řídící – přičítáme jí tak charakter účinkový: Voda stoupla, takže nám natekla do sklepa.


syčák

Otázka:
Dobrý den, dostáváme se neustále do sporů o pravopis slova „syčák“ – „sičák“. Prosíme tedy o pomoc a případné zdůvodnění pravopisu.

 
Odpověď:
Podstatné jméno syčák souvisí se slovesem syčet, které patří mezi tzv. vyjmenovaná slova; v původním významu pojmenovávalo žebravého tuláka, pobudu – odtud souvislost: při polohlasném žebrání jsou slyšet jen sykavky.

význam spojky nebo

Dotaz:
Setkal jsem se s názorem Evropského soudního dvora, že pokud je možno uložit dvě sankce a je mezi nimi gramatická spojka „nebo“, že lze uložit současně obě sankce. Příklad: „Shledá-li soudní dvůr, že dotyčný členský stát nevyhověl jeho rozsudku, může mu uložit zaplacení paušální částky nebo penále.“ Pokud si ze školy pamatuji, byla spojka „nebo“ charakterizována jako spojka vylučovací. Je pravda, že někdy může působit významově tak, že mohou být splněny obě podmínky a jedna druhou nevylučuje, ale to není legislativní případ. Např. stanoví-li se, že pokud prší nebo sněží, musí mít řidiči zapnutá světla a řidiči motocyklu nemusejí mít na očích brýle. Samozřejmě že se zde počítá i s případem, že prší a sněží najednou. Na druhé straně, pokud např. trestní zákon stanoví, že za určitý trestný čin lze uložit odnětí svobody až na dva roky nebo peněžitý trest nebo zákaz činnosti, má soud na výběr jednu z těchto sankcí, ale nemůže uložit třeba rok vězení a k tomu pět tisíc pokuty.


Odpověď:
Spojka nebo uvozuje nějakou alternativu, jde tedy o  vylučování (disjunkci) jedné z možností. V jazykové praxi je však situace poněkud složitější než tato obecná definice. Rozlišuje se tzv. slabá disjunkce (alespoň jedna z alternativ je pravdivá, mohou však být pravdivé obě; bez čárky před nebo) a silná disjunkce (vylučování v pravém smyslu: jen jedna z alternativ je pravdivá; s čárkou před nebo). V určení jednotlivých typů a  jejich interpretaci je třeba uvážit všechny komunikačně-pragmatické faktory, jako jsou např. situace, kontext, záměr mluvčího ad. Bez těchto znalostí často nelze správně rozhodnout. Příklady vět se slabou disjunkcí, kde se kladou alternativy vedle sebe (nikoli ostře proti sobě) a mohou platit obě zároveň, jsou např. tyto: S poruchami sekrece nebo distribuce endorfinů souvisí snad i schizofrenie. Význam každé nové metody v medicíně je třeba posuzovat z hlediska přímého nebo nepřímého užitku pro nemocného (slabá, nevylučovací disjunkce). Chce-li autor výslovně říci, že nevylučuje možnost působení obou faktorů zároveň, může použít podvojný spojovací výraz a/nebo (nebo/a), chce-li výslovně říci, že může platit pouze jedna alternativa, použije čárku před spojkou nebo, případně dvojitý spojovací výraz buď–nebo; eventuálně tuto informaci výslovně uvede přímo v textu – takové řešení je výhodné v textech, kde je žádoucí přesné, jednoznačné vyjádření (např. právě v textech právní povahy). V  některých kontextech je vylučovací vztah natolik oslabený, že přechází ve vztah slučovací a spojku nebo lze zaměnit za spojku a, např. ve výčtech (Vojáci nebo studenti platí polovic). Záleží na tom, jak autor sám tento vztah pojme, zda chce prezentovat obě varianty jako stojící vedle sebe, nebo naopak proti sobě (tato volba samozřejmě není libovolná, ale závisí na kontextu).
Vzhledem k předchozímu výkladu je zřejmé, že někdy mohou vzniknout dvojznačné struktury. Např. Jmenujte hru, ve které se užívá míče naplněného korkem nebo srnčími chlupy. Výklad může být dvojí: a) jmenujte hru, v níž se užívá míčů obojích druhů; b) jmenujte hru, v níž se užívá míče naplněného korkem, anebo jinou hru, v níž se užívá míče naplněného srnčími chlupy. Jak už bylo řečeno, této dvojznačnosti se lze vyhnout pouze co nejpřesnější formulací.
Zdá se nám, že podle typu textu a situace je pravděpodobnější výklad uvedené věty z textu o legislativních závazcích (Shledá-li soudní dvůr, že dotyčný členský stát nevyhověl jeho rozsudku, může mu uložit zaplacení paušální částky nebo penále) ten, že soud může uložit jednu ze sankcí. Pokud by totiž mohl uložit obě, bylo by přirozenější a jednoznačnější užít rovnou spojku a, která žádný disjunktivní rys neobsahuje. Nicméně vzhledem k předchozímu výkladu nelze teoreticky vyloučit ani druhé pojetí (jakkoli se nám zdá v tomto případě méně pravděpodobné). K  přesnější interpretaci bychom potřebovali, aby věta byla formulována jednoznačněji (např.; …může mu uložit zaplacení paušální částky nebo penále, případně obojí x …může mu uložit buď zaplacení paušální částky, nebo penále). K tomuto jazykovému výkladu je třeba dodat, že jazyková poradna nemá statut soudního znalce, a  pokud se liší hledisko právní a jazykové, v případném sporu má u soudu vždy přednost výklad právní před jazykovým.

vnukovská, nebo vnuččiná společnost?

Dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem ohledně používání spojení vnukovská společnost. Jsme totiž firma holdingového typu, která sdružuje své dceřiné společnosti a některé z nich již založily vlastní dceřiné společnosti, tudíž vůči mateřské společnosti je to již „vnučka“. Nejsme si však jisti tím, zda je možné oficiálně slovní spojení vnukovská společnost používat.

 

Odpověď:
Přídavná jména označující příbuzenské vztahy si vypůjčujeme k označení těsných svazků, kterými jsou organizace propojeny, nebo k citově zabarvenému hodnocení takových vztahů. Obyčejně dáváme přednost tomu, že s podstatným jménem rodu mužského spojujeme přídavné jméno bratrský (bratrský závod) a s podstatným jménem rodu ženského přídavné jméno mateřský, sesterský či dceřiný (mateřská centrála, sesterská organizace, dceřiná společnost). Přídavné jméno vnukovský je utvořeno od podstatného jména vnuk, nikoli vnučka. Protože v názvech společností převažují názvy obsahující přídavná jména utvořená od podstatných jmen rodu ženského (mateřská společnost, dceřiná společnost, dokonce i sesterský podnik), doporučili bychom použít spíše přídavné jméno vnuččiný (vnuččiná společnost), avšak ani spojení vnukovská společnost nelze hodnotit jakojazykově nesprávné, a jak lze zjistit například pomocí internetových vyhledávačů, v praxi se objevuje.


párek

Dotaz:
Po několika dnech brigády v hypermarketu v oddělení lahůdek jsme dospěli k problému se slovem „párek“. Někteří lidé tímto slovem myslí dva kusy uzeniny (v kuse) – dvě nožičky. Jiní chtějí párek pouze jeden. Prosím o vysvětlení tohoto problému.

 

Odpověď:
Ze slovotvorného hlediska je slovo párek utvořeno příponou -ek od slova pár (jako domek od dům, stolek od stůl, dárek od dar apod.). Pár i zdrobnělina párek označují dva jedince, věci, jevy (manželský pár, mladý párek, pár(ek) holoubat, křepelek …). Toto slovo bylo vybráno pro označení druhu uzenářského výrobku proto, že se vždy prodávaly dva spojené kusy. Motivovanost pojmenování se však postupně vytrácí, ne všichni uživatelé si ji uvědomují. Může to být způsobeno i tím, že v  posledních letech se už nevyrábějí jen klasické párky, tzn. dvě spojené nožičky, ale jakýsi „had“. Jestliže jsou všechny nožičky spojené a prodavač/ka odřezává příslušný počet, o  párku bychom (chceme-li se úporně držet etymologie) vlastně ani mluvit neměli. Pokud chceme předejít nedorozumění, je nejlepší požádat o konkrétní počet nožiček.


létě – létu

Dotaz:
Prosím o Vaše vyjádření, které tvary slova „léto“ jsou přípustné ve větě: Vítáme Vás v pozdním babím létu – létě? Který tvar je spisovný a za jakých podmínek je možné použít tvar druhý?

 

Odpověď:
U jmen středního rodu zakončených na -o jsou z gramatického hlediska možné v 6. p. jednotného čísla koncovky -u-e/ě. V případě, který uvádíte, se koncovka objevuje častěji, protože jde o ustálený tvar pro vyjádření příslovečného určení času (v létě, nikoli v létu; stejně jako ve městě, nikoli ve městu). Nicméně u jiných významů než časových (či místních) lze užít obě koncovky bez stylového rozlišení, např. mluvili jsme o  létulétě (o městěměstu). Vzhledem k tomu, že ve Vašem případě je mezi předložku a substantivum vloženo ještě přídavné jméno babí, koncovka -u zde nepůsobí tak neobvykle jako u  ustáleného spojení v létě x v létu. Lze tedy říci, že v uvedené větě by byla obvyklejší, tradičnější podoba s  , ale ani koncovku -u zde nelze hodnotit jako chybnou. Také mluvnice uvádějí, že u těchto substantiv nelze jednoznačně stanovit tu nebo onu podobu. Obě jsou možné – rozdíl je pouze ve frekvenci.


krahová voda

Otázka:
Náš kolega, Jihočech, užívá slovního spojení krahová voda; říká, že je to voda „studenější než studená“. Zajímal by nás původ slova krahová.

 

Odpověď:
Přídavné jméno krahová slovotvorně i významově souvisí s podstatným jménem kra, doloženo je však výlučně ve tvaru ženského rodu a právě jen ve spojení krahová voda. Jde o málo známé, ojediněle užívané slovní spojení, synonymní s běžným ledová voda, popř. ledovcová voda.