vlhk – vlhek

Dotaz:
Prosím o zdůvodnění, proč „vlhk“ ano, a „vlhek“ ne. Nemám k dispozici všechny mluvnice, osobně se mi mnohem více líbí tvar „vlhk“ než „vlhek“, ale asi by to chtělo podpořit nějakou taxativní výjimkou v nějakém vydání mluvnice, případně tuto výjimku do budoucích vydání mluvnic vložit.


Odpověď:
V každé mluvnici se lze snadno dočíst o tom, že existují (1) jména středního rodu typu město, která mají v 2. p. mn. č. podoby s vkladným -e- (jablek, pravítek, středisek, světel), a (2) jména, která ve stejném pádě toto vkladné -e- nemají (měst, aut, hejn, gest, salt aj.). Tento stav je způsobený historickým vývojem (jednak pravidelnými hláskovými změnami při zanikání tzv. jerů, jednak dalším následným analogickým ovlivňováním mezi slovy jednoho a druhého typu). Tento vývoj je poměrně složitý. Dnešní výsledný stav popsaný výše je tudíž nutné přijmout takový, jaký je, a uvědomit si, že jej nevytvořila žádná apriorní pravidla (ale historický vývoj) a že tato pravidla (obvykle popisovaná v mluvnicích) jsou odvozena z tohoto reálného stavu. Nemáme tedy žádné jednoznačné pravidlo, které by nám nutně a jednoznačně určilo, k jakému z typů (1) a (2) jméno patří. (Je pravda, že mluvnice uvádějí, že v případech, kdy jsou před koncovým -o dvě souhlásky, dochází ke vznikové alternaci 0 – e, ani toto pravidlo neplatí pro všechna takto definovaná jména, srov. právě hejno – hejn, salto – salt, gesto – gest aj.) Ve skutečnosti je to tak, že danou informaci jako rodilí mluvčí češtiny máme u běžných frekventovaných tvarů (a frekventovaných slov) předem; jednoduše víme, že slovo jablko (a další) je slovo typu (1), zatímco slovo město (a další) je slovo typu (2). V mluvnici nejsou zapsána žádná pravidla, která daný stav vytváří – tento stav je v nich pouze zachycen.
Slovo vlhko má takovou sémantiku, že od něj nepotřebujeme tvořit tvar 2. p. mn. č. Na internetu nenalezneme jediný výskyt v přirozeném kontextu ani jednoho tvaru. Bez znalosti toho, jak už dané slovo funguje v úzu, tedy není možné tzv. správný tvar 2. p. mn. č. vytvořit na základě určité analogie. Je prostě nutné (pokud se reálně neužívá) jej ad hoc stanovit. Jméno vlhko má sice před koncovým -o dvě souhlásky, víme-li však, že z pravidla, které říká „stojí-li před -o dvě souhlásky, dochází k alternaci 0 – e“ existují výjimky, nemůžeme vědět, zda výraz vlhko patří mezi pravidla nebo výjimky. To je možné stanovit na základě úzu. Neexistuje-li, musíme se „nějak“ rozhodnout. To jsme učinili i v naší Internetové jazykové příručce. Rozhodli jsme se pro tvar vlhk. Souhlasíme však, že vyloučený není v zásadě ani tvar vlhek.