52/2010
sobice
Dotaz:
Zajímalo by mě, jaký je název pro samici od soba? (Tak jako je srnec – srna, jelen – laň atp.).
Odpověď:
Podle Slovníku spisovného jazyka českého se samice soba nazývá sobice. Slovník však hodnotí tento výraz jako řídce užívaný, což potvrzuje i současná jazyková praxe. Ve stejném zdroji nacházíme pod heslem laň také informaci, že kromě samice jelena se takto může nazývat i ‚samice parohatých přežvýkavců vůbec‘ (např. laň soba nebo losa).
51/2010
přestupní, přestupný
Dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem ohledně jevu, který mne dost zaskočil. Dostal se mi do ruky lístek, na němž bylo uvedeno přestupná jízdenka. Chtěla bych se tedy zeptat, jestli se to dá považovat za správné. Vždy jsem si myslela, že jízdenky jsou pouze přestupní a že slovo přestupný se používá jen ve spojeních jako přestupný rok. Prosím Vás tedy o objasnění tohoto jevu.
Odpověď:
Mezi přídavnými jmény přestupný a přestupní v dnešní češtině obvykle vnímáme významový rozdíl. Slovo přestupný se užívá spíše ve významu ‚přesahující jistý počet‘ (přestupný rok je rok s 366 dny). Slovo přestupní má obvykle významový rys ‚účelovost‘ (přestupní jízdenka je taková, která je určena k tomu, aby se s ní mohlo přestupovat; na přestupní stanici můžete přestoupit; rovněž máme přestupní řád). Ještě v jazyce poloviny 19. stol. lze však nalézt doklad přestupní rok (časopis Kwěty) a u některých autorů dvacátého století (např. u Růženy Svobodové či u Václava Řezáče) se – řidčeji – vyskytovalo i spojení přestupná stanice. Významový rozdíl mezi oběma přídavnými jmény, jak ho vnímáme dnes, se tedy formoval postupně. Nelze říci, že by v případě spojení přestupná jízdenka šlo o chybu. Jedná se o netradiční, méně obvyklé užití přídavného jména přestupný, rozhodně však nikoli o užití chybné. I Slovník spisovného jazyka českého uvádí u slova přestupní ve významu účelovém jako řidší variantu podobu přestupný a naopak. Je možné, že k častějšímu užívání tvrdého přídavného jména přestupný přispívá i skutečnost, že tvrdá přídavná jména jsou tvarově bohatší. Zatímco máme jen přestupní jízdenku, přestupní lístek či přestupní místo (tj. pro všechny tři rody stejný tvar na -í), při tvrdém zakončení je k dispozici tvarové rozlišení: přestupný lístek, přestupná stanice, přestupné místo.
50/2010
strašně hodnej, pěkně hnusný
Dotaz:
Pro zvýraznění účinku používáme v češtině (i v jiných jazycích) kombinace jako hrozně se mi to líbí, jsi strašně hodnej a naopak je to pěkně hnusný, venku je pěkná zima a myslíme tím, že je spíš nepříjemná. Ta slova svými původními významy nejdou k sobě, jako hrozný a líbí, přesto spolu tvoří na poslech zažitou sourodou dvojici. Jsou ale lidé, kteří tvrdí, že vyřčené slovo s sebou nese energii a že se tak vlastně použitím záporně nabitého příslovce ruší celkové vyznění sdělení, že není správné používat negativní slova v pozitivním sdělení a naopak. Já osobně s tím zcela nesouhlasím, protože mám za to, že máme i různé nadsázky a ironie, jimiž vyjadřujeme vlastně něco jiného, než přímo říkáme, a že jazyk a vůbec vyjadřování je jimi bohatší. Jaký je na to Váš názor?
Odpověď:
Souhlasíme s Vámi. Spojení slov se záporným a kladným významem je sice logicky neobhajitelné (a proto pro některé mluvčí nepřijatelné), ale jazyk bývá leckdy nelogický záměrně. Kontrast zde slouží k zesílení významu podstatného jména, uplatňuje se především v expresivním projevu. Přídavná jména jako strašný, hrozný (a příslovce strašně, hrozně) mohou mít expresivní význam ‚nesmírně, velmi‘ nejen v češtině (Já mám tu holku strašně rád; On je hrozně hezkej kluk...), ale stejný expresivní význam mohou mít i příslušná přídavná jména např. v angličtině (výskyt slovních spojení terribly beautiful, terribly nice lze doložit např. na internetových vyhledávačích, a to s vysokými četnostmi). Výskyt takovýchto spojení není dán větší či menší vyspělostí konkrétního jazyka nebo skupiny jazyků, ale psychologicky: Tam, kde se z nějakých důvodů mluvčímu nejeví jako dostatečný či jako příliš „obvyklý, všední“ výraz typu velmi, velice..., sáhne k výrazu s výraznějším, expresivním, významově nápadným, neočekávaným významem.
49/2010
nikdo nezraněn
Dotaz:
Jak mám rozumět informaci, která prošla v titulcích pod obrázky v TV a která zní nikdo nezraněn? Byl tedy někdo zraněn nebo nebyl nikdo zraněn nebo byli všichni zraněni? Mám dojem, že byla tato informace formulována špatně.
Odpověď:
Spojení nikdo nezraněn vzniklo vypuštěním sponového slovesa být, respektive nebýt. Celá věta by patrně zněla nikdo nebyl zraněn. Kvůli zkrácení názvu se často v podobných typech zpravodajských titulků sloveso vypouští (podobně např. 20 lidí zraněno místo 20 lidí bylo zraněno). Autoři chtěli patrně nahradit slovesný zápor nebýt, který ve zkrácené podobě chybí, záporem ve jmenném tvaru – nezraněn. Pouhým vypuštěním slovesa bychom totiž měli dostat spojení nikdo zraněn, nikoli nikdo nezraněn. V češtině máme v případě použití zájmena dvojitý zápor (podobné je to např. ve francouzštině). V záporné větě není tedy v záporném tvaru pouze zájmeno, ale také slovesný přísudek. Aby byla tato dvojnost zachována, zvolili autoři uvedenou podobu. Problém je v tom, že přísně vzato je v takové podobě zápis skutečně významově dvojznačný. Spojení nikdo nezraněn může znamenat, že nikdo nebyl zraněn, což je v daném kontextu pravděpodobnější, ale může znamenat i to, že všichni byli zraněni (v daném kontextu je však tento význam spíše na rovině spekulace, protože v takovém případě by titulek zněl všichni zraněni). Existují však i užití, ve kterých význam opravdu dvojznačný je: nepřítomen nikdo (všichni byli přítomni? nikdo nebyl přítomen?), plánovány byly tři úkoly, nesplněn žádný (splněny všechny? nic nebylo splněno?). Dvojznačnost je v takových zápisech způsobena právě absencí přísudkového slovesa (ne)být. V případech užití záporu, kde hrozí významová dvojznačnost, bychom měli raději užít celou větu včetně přísudkového slovesa, čímž se významová nejasnost odstraní.
48/2010
Švýcarsko
Dotaz:
Chtěl bych se zeptat, proč se ve slově Švýcarsko píše tvrdé -ý-, když ve všech jiných jazycích je -i- měkké (Schweiz, Switzerland, Svizzera atp.).
Odpověď:
Podle příručky Původ zeměpisných jmen (Mladá fronta, 1976) má dnešní německé jméno Schweiz základ v názvu Schwyz, což je město a kanton, který jako první získal nezávislost a stal se jádrem konfederace. Česká podoba Švýcarsko je odvozena od tohoto původního názvu. Už v prvních Pravidlech českého pravopisu z roku 1902 najdeme heslo Švýcar a švýcarský.
47/2010
před asi dvěma lety
Dotaz:
Stále více se v internetových novinách i ve zprávách v televizi setkávám s tím, že předložka se ve větě přesouvá před částice nebo příslovce, objevuje se tedy něco ve stylu: byli tam o přibližně dvě hodiny později nebo stalo se to před asi dvěma lety. Je jasné, že smysl věty se tím nijak nemění, ale zní to opravdu divně. Nevíte, odkud se to vzalo a proč se to tak rychle uchytilo?
Odpověď:
Jde o slovosledný jev, který je v češtině relativně nový a v mluvnicích prozatím víceméně opomíjený. O žádné z obou variant, které uvádíte, nelze říci, že je „nesprávná“ či agramatická. Ta varianta, v níž předložka stojí v poloze vlevo před částicí/příslovcem (před asi/přibližně dvěma lety), jasně a jednoznačně rámuje či vyznačuje počátek (= hranici zleva) tzv. nominální skupiny (nominální skupinou se zde míní celý rozvitý větný člen – dvěma lety, dvě hodiny). To, že má tuto funkci, je zřejmě také důvodem, proč se takový slovosled v češtině šíří. Na podrobnou jazykovědnou analýzu však tento jev prozatím teprve čeká.
46/2010
Tycho Brahe
Dotaz:
Zajímalo by mě, jak se správně skloňuje jméno Tycho (de) Brahe?
Odpověď:
Tycho Brahe (v dánštině Tyge Brahe) nepoutá pozornost poprvé. Jménu tohoto rudolfínského hvězdáře se jazykovědci věnovali už u příležitosti 370. výročí jeho úmrtí v roce 1972. V časopise Naše řeč (ročník 55/1972, č. 4) vyšel příspěvek A. Sticha a M. Sedláčka s názvem Jak se skloňuje jméno Tycho de Brahe?
Nejprve k příjmení Brahe. Jména cizího původu zakončená ve výslovnosti i grafice na -e s předcházející tvrdou souhláskou skloňujeme podle vzoru „pán“ nebo pomocí zájmenných koncovek. I když u jmen známých stále převládá spíše tradiční skloňování podle vzoru „pán“, zájmenné skloňování je dnes stále užívanější, protože je z pádových tvarů lépe rozpoznatelná základní podoba jména: Goethe – 2. p. Goetha i Goetheho, Dante – Danta i Danteho, Arne – Arna i Arneho, Rilke – Rilka i Rilkeho, Teige – Teiga i Teigeho, a tedy i Brahe – Braha i Braheho.
O jménu Tycho se ve zmíněném příspěvku z roku 1972 dočteme: „Dánské jméno vědcovo bylo ‚pro potřeby Evropy‘ pozměněno. Křestní jméno Tyge bylo polatinštěno na Tycho. Toto jméno se v češtině kdysi skloňovalo nápodobou latinského skloňování (které bylo Tycho, Tychonis, Tychoni atd.) s rozšířením kmene o -n, tedy Tychona, Tychonovi atd. (stejně jako Hugona, Otona apod.). Ale tento způsob je dnes už silně zastaralý, ba skoro mrtvý. Vedle toho se vyvinulo skloňování, při němž se k základu bez -o připojují koncovky typu „pán“, tedy Tycha, Tychovi atd. (podobně jako u českých příjmení Janko, Bidlo atp.).“
Zbývá ještě část de. Ve starší literatuře je hvězdář zachycován jako Tycho de Brahe, v novějších textech už jen jako Tycho Brahe; poměrně často s poznámkou: nesprávně uváděný jako Tycho de Brahe. Proč tomu tak je? Tycho Brahe sice pocházel ze šlechtické rodiny, ale v Dánsku se šlechtické přídomky (de) neužívaly. Tycho Brahe ve svém jménu de nikdy neuváděl.
Jméno Tycho Brahe lze tedy skloňovat několika způsoby. Ani jednu ze čtyř možných variant (Tycha Braha, Tychona Braha, Tycha Braheho, Tychona Braheho) druhého pádu nemůžeme považovat za chybnou. V úzu se nejčastěji vyskytuje kombinace Tycha Braha a Tychona Braha.
45/2010
probíhat
Dotaz:
Během studií nám kdysi kdosi vtloukal do hlavy, že se nesmí používat slovní spojení v průběhu akce a akce probíhala atd., protože probíhat je možné jen cílovou páskou nebo dveřmi. Ale žádné další odůvodnění k tomu neznám.
Odpověď:
Názor, že se nesmí říkat akce probíhala, v průběhu akce, je opravdu pozoruhodný, není však správný. Nahlédnutím do běžně dostupného Slovníku spisovné češtiny zjistíme, že podstatné jméno průběh má význam: 1. ‚časový postup nějakého děje nebo události‘ (dramatický průběh zápasu); 2. ‚způsob vedení‘ (průběh trati, průběh křivky).
Význam ‚časový postup, časové plynutí, úsek‘ shodně uvádějí i Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) a Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). V něm můžeme číst např. tyto příklady: Zhasl lampu a přemýšlel o průběhu tohoto večera. Průběh volby sněmovní stal se nad očekávání velmi pohnutým. Nejlépe bude, ponechají-li věcem průběh přirozený.
Předložka v průběhu znamená ‚během‘ (akce uspořádaná v průběhu tohoto roku = v tomto roce; v průběhu jednání docházelo k rozporům = za, při).
Dokonavé sloveso proběhnout nemusí znamenat jen ‚pohyb během‘ – v tomto významu slovník nabízí příklady: proběhnout nepřátelskou palbou; proběhnout kolem známého; proběhnout trať. Vedle toho jsou zachyceny i významy ‚konat se, odehrávat se, dít se, projít, uplynout, minout‘, např.: utkání probíhalo v přátelském ovzduší; vývoj probíhá ve skocích; film proběhl bez ohlasu; zpráva proběhla tiskem; myšlenka mi proběhla hlavou; vše proběhlo hladce. U nedokonavého slovesa probíhat slovník uvádí příklad: operace probíhá bez komplikací.
44/2010
osudí
Dotaz:
Rád bych se zeptal, co znamená slovo osudí.
Odpověď:
Význam slova osudí se v průběhu desetiletí poněkud proměnil. Jednosvazkový Slovník spisovné češtiny (2003) zachycuje pouze význam ‚zařízení (zpravidla uzavřený otáčivý buben) k losování‘ (např. vytáhnout z osudí čísla sportky).
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) uvádí dva významy: 1. ‚uzavřený otáčivý buben, do něhož jsou při tahu uložena čísla vydaných losů ap.‘ (vytáhl z osudí šťastný los); 2. ‚schránka na hlasovací lístky; urna‘ (volební osudí je připraveno).
Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) říká, že osudí je ‚nádoba nebo schránka na hlasovací lístky, losy‘ apod., ‚urna‘ (Bodejž v den volební není jediného obyvatele města tohoto, kdo by nešel k volebnímu osudí s lístkem, na němž by nebylo jméno Václava Šarocha). Zřídka se slovo užívalo i ve významu ‚popelnice, urna‘ (Stálo na oltáři osudí čili popelní nádoba); v archeologii ‚vůbec větší nádoba‘ (Když Mohamed vstoupil do brány, bylo mu podáno troje osudí, z nichž jedno obsahovalo víno, druhé mléko a třetí med).
43/2010
půldruhý vs. půldruhého
Dotaz:
Odpověď:
Ve všech příručkách se uvádí tvar číslovky půldruhého jako nesklonný. Zajímalo by mě, zda se jedná o nějaký ustrnulý tvar (nebo proč se uvádí tato číslovka ve druhém pádě)? Přece lze normálně říci půldruhý milion, půldruhá hodina? Čím se liší např. od půlmiliontý? V akademické mluvnici češtiny je navíc uvedeno, že nesklonné jsou číslovky typu půldruha, ale častější jsou „skloňované“ podoby s dlouhými tvary. Lze psát půl druhý i půldruhý, půl miliontý i půlmiliontý?
Odpověď:
Spojení půldruhého + podstatné jméno ve 2. pádě se v příručkách skutečně uvádí, avšak podle našeho názoru tento kodifikační záznam nemá naznačovat, že jde o ustrnulý, nesklonný tvar, kterého by se jako ustrnulého dalo používat ve všech kontextech, které vyžadují různé pádové tvary podstatného jména po výrazu půldruhého. Gramatičnost takových spojení souvisí s tím, jaký tvar počítaného předmětu vyžaduje samotné ustrnulé číselné podstatné jméno půl (v 1. a 4. pádě po něm následuje podstatné jméno ve druhém pádě). Proto se jako gramatické jeví tvary uvedeného spojení v následujících větných kontextech (pro jednoduchost volíme pouze zápis dohromady, totéž však platí i pro zápis oddělený):
1) Bylo použito půldruhého metru plátna (srov. půle/půlka/polovina druhého metru) – zde je spojení půldruhého metru podmětem, užití odpovídá situaci, v níž je výraz půl v 1. pádě, a proto se jeví půldruhého metru jako přijatelné. Shoda přísudku je zde však neosobní, podle 3. os. j. č.
2) Koupím půldruhého metru plátna (srov. půli/půlku/polovinu druhého metru) – zde je spojení půldruhého metru předmětem, užití odpovídá situaci, v níž je půl ve 4. pádě, a proto se jeví spojení půldruhého metru jako přijatelné. Shodu u přísudku zde řídí podmět věty.
Nelze však patrně říci např.: *k půldruhého metru plátna přikoupím ještě metr, *řeč je o půldruhého metru plátna, *počítali jsme s půldruhého metru plátna. Taková spojení by byla gramatická pouze v případě, že bychom užili podstatná jména půle/půlka/polovina, která mají všechny pádové tvary a jimiž by byly řízeny tvary přídavným jménem druhý a podstatným jménem označujícím počítaný předmět: k půli/půlce/polovině druhého metru plátna přikoupím ještě metr, řeč je o půli/půlce/polovině druhého metru plátna, počítali jsme s půlí/půlkou/polovinou druhého metru plátna.
Kromě toho se užívá také přívlastkové spojení, v němž mezi slovem půldruhý a následujícím podstatným jménem nastává gramatická shoda, podstatné jméno po výrazu půldruhý má tvar vyžadovaný větným kontextem, do něhož je zapojeno, takto popsané přívlastkové spojení využívá plné paradigma (má tvary pro všechny pády). Je-li toto přívlastkové spojení podmětem, shoda u přísudku se řídí podle gramatických kategorií podstatného jména po slově půldruhý: byl použit půldruhý metr plátna, bez půldruhého metru plátna se neobejdeme, k půldruhému metru plátna přikoupil další metr, koupím půldruhý metr plátna, řeč byla o půldruhém metru plátna, počítali jsme s půldruhým metrem plátna.
Podle Mluvnice češtiny 2 je půlmiliontý řadová číslovka, kdežto půldruhý/půldruhého neudává pořadí, nýbrž prostý počet jevů (celky + jejich části), proto výraz půldruhý/půldruhého řadíme k číslovkám základním. Podle téhož zdroje by se tento rozdíl měl odrážet v pravopisu (půl druhého = číslovka řadová: dám ti půl druhého melounu, tenhle nechci krájet). Není však bohužel jasné, zda totéž má na mysli také slovník, nebo zda podoby půl druhého / půldruhého považuje za zaměnitelné ve všech kontextech a významech.
42/2010
vidím se nucena
Dotaz:
Nedávno jsem se setkal s výrazem vidím se nucena následovaným např. spojením sdělit vám. Cit mi říká, že tento tvar je sice velmi archaický, ale existuje. Prosím vás o obecné vysvětlení tvaru nucena. Je to starý tvar akuzativu adjektiva nebo nějaký vymřelý tvar slovesa?
Odpověď:
Jde skutečně o vazbu velmi archaickou. Hodnotí ji tak nejen Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let. 20. století, ale i Příruční slovník jazyka českého z let padesátých. Spojení se užívá ve významu ‚pokládat za nutné, musit‘. Příklady, které oba slovníky uvádějí, jsou vesměs od autorů z 19. století: vidím se nucena vám všelicos vysvětlit; vidíme se donuceni zúčastnit se obranné války; aby bylo však uvěřeno listu tomu, vidím se přinucena zde postaviti, co jsem za života svého tajiti hleděl. Zajímavé je, že jako rovnocenné uvádí slovník vazby se 4. i 1. pádem (vidím se nucen/nucena; viz příklad vidíme se donuceni). Z hlediska větněčlenského se jedná o tzv. doplněk (v rámci tradiční terminologie), i když o velmi okrajový případ. Samotný tvar nucena je akuzativ jmenného tvaru přídavného jména nucen. Složený tvar nucený by měl v akuzativu podobu nuceného (vidím se nuceného...). Mohli bychom tuto konstrukci „přeložit“ jako ‚vidím sama sebe nucena/nuceného‘: akuzativ je zde tedy doplněním slovesa vidět (koho, co) a zájmeno se je užito ve významu ‚sama sebe‘.
41/2010
flexicurita
Dotaz:
V projektu jsem se setkala s pojmem flexicurita a nevím si rady s tím, co znamená a zda je možné toto slovo nějakým způsobem počeštit tak, aby bylo srozumitelné. Byli byste tak laskavi a poradili mi?
Slovo flexicurita (méně často i flexikurita) neobsahují žádné české slovníky. Je to spojení anglických slov flexibility (‚pružnost‘) a security (‚bezpečnost‘). Podle internetových vyhledávačů tento výraz znamená ‚rovnováhu mezi pružným pracovním trhem (flexibility) a sociálním zabezpečením (security), která má motivovat k aktivnímu, nikoliv pasivnímu chování občana‘. Český ekvivalent tohoto výrazu nám není znám a hledali bychom ho asi jen těžko. Jde zjevně o pracovní termín z oblasti ekonomie, který se postupně rozšiřuje z úzce odborného prostředí do širšího povědomí. Není zcela jasné, do jaké míry můžeme tento výraz považovat za odborný termín. Domníváme se, že z hlediska stylistického jde o profesionalismus. Pokud bude z textu jeho význam srozumitelný, není důvod se mu vyhýbat.
40/2010
opučarka
Dotaz:
Chtěl bych požádat o význam a původ slova opučarka, které se objevuje v názvech obrazů malíře Viléma Wünsche.
Odpověď:
Vzhledem k tomu, že slovo jsme nenalezli v žádném z běžně dostupných zdrojů, konzultovali jsme Váš dotaz s dialektologickým oddělením ÚJČ AV ČR. Kolegům se podařilo výraz (respektive jeho variantu) nalézt pouze v publikaci Václava Křístka s názvem Ostravská hornická mluva. V ní je na str. 60 heslo opučoř a k němu následující informace: opučoř, -a (muž. rod) – totéž co hałdźař (tj. sběrač odpadového uhlí na haldě); název od tzv. opuky, což je malým kladívkem oddělované uhlí od kamene.
39/2010
Benátky
Dotaz:
Rád bych se zeptal, od čeho je odvozen název města Benátky, když ve světě je toto město známé pod názvem Venezia.
Odpověď:
Pojmenování Benátky je v češtině tradiční. Tendence počešťovat cizí zeměpisná jména byla velice silná na přelomu 19. a 20. století, kdy česká společnost prožívala všestranné zapojení kulturního a ekonomického života do širších evropských souvislostí. Jméno Benátky je ale v češtině pevně ustáleno už mnohem déle. Najdeme ho např. v Jungmannově Slovníku česko-německém (díl 1., Praha 1835). Podle R. Šrámka jsme ho přejali prostřednictvím slovinské podoby Benetke a je doloženo už kolem roku 1300. Tradice užívání jména Benátky je tedy opravdu staletá. Proč se ale název Benátky místo původního Venezia ujal pouze v tak malém okruhu uživatelů, vysvětlit nedovedeme. Pokud jsme měli možnost ověřit ve slovnících, nejen světové jazyky, ale i bulharština, polština, ruština, ukrajinština a rumunština zachovávají jméno města v podobě Venezia.
38/2010
kokino
Dotaz:
Měla bych dotaz ohledně slangového výrazu kokíno, který někdo používá ve smyslu sladkost. Jak asi tento výraz vznikl? Kde se vzal? Dá se o něm říci, že je běžně používán pro cukrovinky, sladkosti a sušenky?
Odpověď:
Ve většině dostupných slovníků a příruček ani v archivních materiálech etymologického a dialektologického oddělení v Brně není výraz kokino/kokíno/kokina atp. vůbec doložen. Zaznamenává ho jedině Slovník nespisovné češtiny, který u něj uvádí význam ,bonbon‘ a označuje jej za výraz ostravský. Bezpečně však víme, že daný výraz je známý a běžně používaný i na Valašsku, Slovácku, v Brně a jistě i jinde na Moravě (data o jeho přesnějším rozšíření však nejsou k dispozici). Rozhodně tedy nejde o výraz pouze ostravský (ani slangový), ale zřejmě o moravismus, tj. prostředek rozšířený a běžně používaný na území Moravy (na rozdíl od území Čech, kde je neznámý). Jeho význam je s největší pravděpodobností pro většinu uživatel širší než jen ,bonbon'; většinou – jak sama uvádíte – znamená obecně ,sladkost‘. Ne zcela jasný je i jeho původ. Podle hypotézy brněnských kolegů by mohlo jít o expresivní zdrobnělinu základního tvaru koko, který souvisí s dětskou výslovností slova čoko od čokoláda.
37/2010
nechat – dát
Dotaz:
Ráda bych pochopila rozdíl v použití sloves nechat něco udělat a dát ně co udělat apod. Na vašich stránkách jsem jej nezaznamenala nebo přehlédla. Můžete mi prosím pomoci?
Odpověď:
Obě slovesa mají mnoho významů, ale ve významu ‚přikázat nebo zařídit, postarat se, aby někdo něco vykonal; způsobit, že někdo musí něco vykonat‘ se v běžném úzu výrazy nechat a dát objevují často jako synonymní (např. nechat/dát (si) ušít oblek, dát/nechat někoho předvést; dát/nechat prostřít (stůl) apod.). Slovníky za neutrální spisovné sloveso považují v těchto spojeních pouze sloveso dát. Sloveso nechat se dnes v těchto větách považuje za hovorové – tedy stále ještě za součást spisovné vrstvy, ale vhodné spíše pro mluvený, méně formální projev, nikoli už za neutrální (viz Slovník spisovné češtiny). Ještě Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let považuje spojení typu nechat (si) ušít oblek za zcela nespisovné a jako jediné spisovné sloveso uvádí dát: dát (si) ušít oblek. Sloveso nechat v tomto významu se do češtiny dostalo vlivem němčiny (nechat udělat = machen lassen), a proto bylo dříve odmítáno jako germanismus. Např. Nakladatelství nechalo přeložit knihu: V češtině to může být hovorová (dříve přímo nespisovná) varianta věty Nakladatelství dalo přeložit knihu nebo to může znamenat (a v neutrální spisovné vrstvě češtiny je to jediná možnost), že někdo chce knihu přeložit a nakladatelství mu v tom nebrání, nechá ho překládat. Pokud však samo zadá překlad, pak knihu dá přeložit.
36/2010
zepsout
Dotaz:
Při čtení článku jsem narazil na pro mě neznámé slovo, o kterém jsem jak na internetu, tak ve slovníku nemohl nic najit. Můžete mi prosím pomoci a poradit mi co slovo sepsul znamená? Bude to něco ve smyslu kritizoval, ale jaký přesně má význam, to netuším.
Odpověď:
Význam slova sepsul jste odhadl správně. Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971) i Pravidla českého pravopisu uvádějí toto expresivní nespisovné slovo s předponou ze-: zepsout; varianta sepsout se podle slovníku užívala dříve; zachycuje ji Příruční slovník jazyka českého (1935–1957).
Slovo má význam:
1. (důkladně) vyhubovat, vyčinit někomu; zkritizovat, ztrhat, pohanit (důstojník vojáka namístě zepsul; noviny film zepsuly); zavrhnout (zepsout všechno staré);
2. pokazit, překazit, zmařit, zkazit (zepsout někomu život, štěstí).
Přestože příručky dnes doporučují psát zepsout, je varianta sepsout stále užívána. V dokladech z databází psaného jazyka Českého národního korpusu jsou dokonce podoby sepsul (sepsula, sepsuli) výrazně frekventovanější než podoby se z-.
35/2010
zatímco, zatím co
Dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem ke včerejšímu diktátu pana Svěráka. Jde o větu Nedaleko se tyčí kopec Kobyla, zatímco nám se líbilo návrší Zlatý kůň. Napsala jsem zatím co – a byla to chyba. Proč? V Pravidlech českého pravopisu jsou uvedeny oba tvary.
Odpověď:
Figuruje-li daný výraz ve funkci časové spojky, tj. ve významu ‚v téže době, kdy se děje něco jiného‘, připouštějí Pravidla českého pravopisu i výkladové slovníky obě podoby zápisu – zatímco i zatím co. Použijeme-li výraz ve významu ‚kdežto‘ jako kontrastní srovnání, pak je možné pouze psaní dohromady – zatímco. To je i případ věty z diktátu.
34/2010
energiový
Dotaz:
V odborné literatuře jsem se dočetl, že pro analýzu byla použita energiově disperzní analýza. Je význam slova energiový stejný jako význam slova energetický, nebo je jiný?
Odpověď:
Slova energiově, energiový dostupné příručky neuvádějí, ale v odborných textech jsou celkem hojně doložena, přídavná jména o málo hojněji než příslovce. Nejsme sice odborníci na problematiku, o níž se v příslušných textech pojednává, avšak po pečlivém prostudování dokladů můžeme říci, že přídavné jméno energiový se používá jako obecně vztahové přídavné jméno k podstatnému jménu energie, a je tedy synonymní se zažitým, častějším přídavným jménem energetický užitým ve vztahu k energii, nikoli k energetice. Výraz energiový je slovo správně utvořené a jeho užití je patrně motivováno nevýhodností dvojvýchodného přídavného jména energetický, jež se vztahuje k energii i k energetice. Slovo energiový má tedy výhodu jednoznačnosti, neboť ho lze spojovat pouze s podstatným jménem energie. Stejný je vztah příslovcí energiově – energeticky.
Musíme se rovněž dotknout další polohy Vašeho dotazu, která z něj nepřímo vyplývá. Ačkoli můžeme říci, že energiový/energiově = energetický/energeticky (k energie), nedokážeme posoudit, zda je výraz energiově (popř. energeticky) správně použito v označení uvedené analýzy. To dokáží posoudit pouze odborníci z oboru.
33/2010
názvy obcí začínající na vše-
Dotaz:
V naší zemí existuje cca 50 vsí začínajících na vše-, tedy Všetaty, Všeň, Všechlapy, Všestary atp. Lze z hlediska jazyka usoudit na to, co toto pojmenování znamená, či jak takové názvy vznikají?
Odpověď:
Mnoho místních jmen tohoto typu bylo utvořeno k původnímu prvnímu pádu množného čísla výrazu vši = všichni. Za něj se pak připojuje další element, srov.: Všechlapy: všichni chlapi (tj. nešlechtici, poddaní, sedláci, prostí lidé); Všepadly: všichni padli (tj. místo, kde všichni padají/padli); Všestary: všichni staří (tj. pojmenování podle toho, jako by ve vsi byli všichni staří); Všetaty: všichni + jinak nedochované podstatné jméno tatь = zloděj (tj. vesnice, kde všichni kradou, kde jsou samí zloději) atp.
Některá místní jména začínající na vše- však mají původ v osobních jménech, srov.: Všeboř: ves/dvůr lidí Všeborových (od osobního jména Všebor); Všechov: ves/dvůr lidí Všechových (od osobního jména Všech); Všemily: ves Všemilů, tj. rodiny Všemilovy (od osobního jména Všemil) atp. Komponent vše- však i v těchto staročeských osobních jménech pochází z praslovanského vьsь, tj. všechen. Etymologie náslovného vše- je u obou skupin stejná; rozdíl je v motivaci – přezdívková obyvatelská místní jména vs. jména podle osobních jmen.
32/2010
outěžek
Dotaz:
Rád bych věděl něco o historii a významech slova outěžek, pomůžete mi?
Odpověď:
Podle českých výkladových slovníků slovo útěžek/outěžek znamená ‚břímě‘, přeneseně pak ‚plod‘ (tj. nový organismus vyvíjející se v děloze matky). Obvykle se však vyskytuje především ve spojeních chodit s útěžkem/outěžkem; být (s) útěžkem/outěžkem; být v útěžku/outěžku, která znamenají ‚být těhotná‘. Kromě Jungmannova slovníku (1835–1839) zaznamenává daný výraz ve stejném významu i Malý staročeský slovník. Jde tedy o slovo používané v tomto významu už ve staré češtině. Slovníky u něj nezaznamenávají žádné dobově negativní společenské konotace (svobodná těhotná žena, chudá těhotná žena, žena očekávající dítě z nemanželského poměru atp.), jde tedy v tomto smyslu o výraz zcela neutrální. Co se stylové platnosti týče, označili bychom dnes slovo útěžek/outěžek za výraz zastaralý.
31/2010
prdelačka
Dotaz:
Byl jsem tázán, proč se zabíjačkové polévce říká prdelačka. Protože to nevím, přehrávám dotaz na Vás. Moc rád bych znal odpověď.
Odpověď:
Slovo prdelačka vzniklo pravděpodobně žertovným zkomolením (zvulgarizováním) výrazu trdelačka, jinak též trdelnice (zkomoleno též na prdelnice), trdlovka, trdelná/trdlová polévka apod. Heslo trdelnice uvádí např. Slovník spisovného jazyka českého nebo Kottův slovník.
Existuje více teorií, jak pojmenování trdelnice vzniklo. S první přišel Václav Machek v časopise Naše řeč v roce 1945 (roč. 29, s. 158). Podle něj nelze hledat žádnou souvislost mezi trdlovkou/trdelnicí a výrazem trdlo (nástroj určený ke tření). Podle jednoho nářečního záznamu z Kyjovska autor soudí, že dříve se polévka jmenovala podhrdlena, *podhrdlovka (odvozenina od slova podhrdlí = ‚vepřový podbradek, ovar‘; srov. slovensky podhrdlina = ‚ovar‘), z čehož vznikl výraz *potrdlovka, který byl dále hláskově redukován.
V dalším roce vyšel od stejného autora v časopise Naše řeč (1946, roč. 30, s. 96n.) dodatek k výše zmíněnému článku, který reaguje na četné čtenářské poznámky a námitky. Jeden z reagujících předchozí výklad neodmítá, avšak je přesvědčen, že slovo trdlo mělo na utváření podoby daného pojmenování nemalý vliv. Podle něj se do polévky přidává mnoho pepře, majoránky a jiného koření roztlučeného trdlem v hmoždíři. Cituji: „Šetrné hospodyně pak moždíř vymývají polévkou, a tu ovšem lijí zpět do kotle. Rovněž tak čistí trdlo od zbytků koření naspodu nalepeného. Odtud je pak lidové spojování této polévky s představou trdla.“ Motivaci pojmenování prdelnice pak onen čtenář vysvětluje tak, že v trdelnici se vaří, cituji: „prdelovi jelita = klosti jelita, t. j. jelita z tlustého střeva, kterým se říká též kača.“ Jiný čtenář pak píše, že „prdelačka za stara znamenala špínu v trokách (neckách), která vznikla opařováním, oškrabováním a otíráním zabitého prasete“. Škádlivě se prý pak říkalo, že se rozdává prdelačka, ve skutečnosti to však byla ona zabijačková polévka.
Podle našeho názoru nejsou předchozí výklady z jazykového pohledu příliš přesvědčivé. Po etnologické konzultaci jsme dospěli k jiné hypotéze. Vznik slova trdelačka byl motivován slovem trdlo. Při vaření se zabijačková polévka musí neustále míchat (dokola), aby nedošlo ke sražení krve. Souvislost mezi mícháním a prací s trdlem lze hledat v rotačním pohybu. Výraz trdlo totiž označoval kromě paličky určené ke tření ještě také váleček na válení, mandlování prádla a dřevěný rožeň k pečení trdelníků (otáčení válce při pečení trdelníků je možné v současné době spatřit na leckterém trhu, pouti apod.). Podobnou motivaci můžeme nalézt u slovesa trdlovat ve významu ‚tančit, točit se nemotorně dokola‘, od toho pak trdlovačka = ‚tancovačka‘. Obdobnou motivaci lze také vidět u slova trdlovec (‚vysoký dort ve tvaru sukovatého kmene připravený z jemného litého těsta pečeného na otáčejícím se válci‘), které uvádí Slovník spisovného jazyka českého.
Bohužel se nám nepodařilo najít žádný zdroj, který by tuto naši teorii potvrzoval, případně vyvracel. Jde tedy pouze o naši (jakkoli si myslíme, že pravděpodobnou) spekulaci.
30/2010
suťoviště
Dotaz:
Ve slovníku jsem zjistila, že slovo suťoviště neexistuje. Jakým slovem ho lze nahradit? Jedná se o určité prostředí, ve kterém rostou v horách skalničky. Jak se toto prostředí ze suti nazývá spisovně?
Odpověď:
Přestože výraz suťoviště ve slovnících není, nemusíme hledat žádnou náhradu, protože slovo je z jazykového hlediska naprosto v pořádku. Názvy míst podle toho, co se na nich nachází, pěstuje, co na nich roste apod., se nejčastěji odvozují právě příponou -iště/-isko. Základem pro odvození mohou být podstatná jména i slovesa. Názvy s příponou -iště často označují místa jako otevřené, volné plochy: bahniště, strniště, spáleniště, smetiště, pískoviště, hradiště, tábořiště, nocležiště, brambořiště atd. Do této skupiny slov můžeme bez obav přiřadit i slovo suťoviště. Jeho výskyty jsou doloženy na internetu i v Českém národním korpusu, např.:
louky přecházejí v rozlehlá suťoviště a sněhová pole; vápencové skalky a suťoviště se tady střídaly s porostem jeřabin, zakrslých borovic a keřů; nejdřív nás čeká úmorný výstup suťovištěm; v takovém suťovišti rostou výborně všechny vysokohorské, ale i stepní rostliny.
29/2010
mluvnické kategorie slova viď
Dotaz:
Prosím o sdělení, jaké mluvnické kategorie má slovo viď, případně k jakému slovesu ho přiřadit. Rozkazovací způsob slovesa vidět zní přece viz.
Odpověď:
Slovo viď je citoslovce vzniklé patrně ustrnutím starobylého slovesného tvaru vědě (s významem ‚vím‘). Se slovesem vidět citoslovce viď od původu nesouvisí, psaní s i uvnitř slova podle Rejzkova Českého etymologického slovníku svědčí o tzv. kontaminaci s vidět, tudíž o jakémsi mylném připodobnění na základě podobnosti tvarů obou sloves. Není proto dost dobře možné a ani účelné uvažovat u tohoto výrazu v současném jazyce o slovesných kategoriích, spokojme se s tím, že jde o citoslovce.
28/2010
světští
Dotaz:
Zajímal by mě původ slova světští ve významu ‚lidé světem jdoucí‘ (nikoli opak slova duchovní). Jak a kdy toto slovo vzniklo? Odkdy se používá (první zmínka)? Pro koho je toto slovo určeno (obecně pro osoby cestující za prací, nebo čistě pro „cirkusáky“ a „kolotočáře“)? Ráda bych věděla, zda vůbec toto slovo souvisí se slovem světský coby opakem duchovního a zda je výraz světský synonymum ke slovu světák, či mají o odlišné významy.
Odpověď:
Kdy přesně se lidé potulní, jdoucí světem, začali označovat jako světští, se z žádné jazykové příručky nedozvíme. Význam ‚jdoucí světem, potulný, kočovný‘ uvádí u hesla světský z jazykových slovníků pouze Příruční slovník jazyka českého, který začal vycházet ve třicátých letech 20. století a zachycuje slovní zásobu přibližně od roku 1870. Přitom Jungmannův slovník, který je o sto let starší, slovo světský v tomto významu neuvádí (najdeme zde však heslo světák s významem ‚tulák, světoběžník‘). Zajímavé pojednání o jazyce světských a okrajově také o tom, kdo to byli světští, nalezneme ve Slovníku nespisovné češtiny (Maxdorf, 2009; str. 28). Podle zde uvedeného byli světští potomky jedné skupiny Romů, kteří se smísili s českým obyvatelstvem. Jejich obživou byla práce u kolotočů či u cirkusu a živili se také jako artisté.
27/2010
hemy
Dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem: Při četbě knihy B. Hrabala Perlička na dně jsem narazila v kapitole Večerní kurs na výraz hemy (
Ale dříve než otočíte klíčkem, odříkáte mi zpaměti všecka pravidla křižovatek, jinak si za vás nesednu. Ovšem vy budete jezdit dobře, nemáte hemy. Čím jste?
). Je mi známo, že Hrabalova díla se vyznačují slangy a mluvou lidu. Bohužel si nedokážu asociovat, co přesně výraz hemy znamená. Je to Hrabalův výmysl nebo je to slangové označení věci?
Odpověď:
Žádné slovníky spisovné češtiny tento výraz neuvádějí, napomoci by nám ale mohly slovníky nářečí. Slovník valašského nářečí od Silvestra Kazmíře uvádí výraz hem s významem ‚brzda‘, publikace Lašská slovní zásoba od Zdeňky Sochové k výrazu hem přiřazuje význam ‚součást vozu‘. Ani jedno se nezdá v kontextu Hrabalovy věty jako nesmyslné, význam ‚brzda‘ však podporuje v několika nářečních slovnících uváděné sloveso hemovat, které znamená ‚brzdit‘. U něj uvádí Český jazykoý atlas původ v německém slovese hemmen (brzdit, zadržet).
26/2010
velká písmena uvnitř slova
Dotaz:
Občas se jeví jako praktické utvořit nebo přejmout slovo složené, kde druhý nebo další morfém (nikoli první) začíná majuskulí. Jaké je Vaše stanovisko?
Zadám-li do korpusu nahrubo schéma xxxXxxx jako [a-z]+[A-Z][a-z].*, např. v korpusu syn2009pub mezi zkratkami, chybami a řadou cizích výrazů (byť frekventovaných) jako deLux, iMac vyjedou z domácí provenience např. antiWagner, miniMarshallův, exNerez, pornoOscar, nejen tedy domácí názvy typu proFem, digiMedia, eKoruna, iDnes, mPeníze, inProjekt. Mírnější dotaz by přidal i HaDivadlo, PragoData apod. Zdá se, že brzy půjde (nejde-li už nyní) o slovotvorný či spíše grafický princip, kdy název zachovává svou velkou iniciálu i uprostřed složeniny. Vzniklý výraz se jeví jako praktický, protože je jednoslovný, a přitom si zachovává zřetelnost blížící se víceslovnému názvu. Zkratkové prefixy typu e- a i- fungují jako morfémy s ustáleným minuskulním pravopisem; psány jako E- a I- by ztratily na zřetelnosti.
Rád bych znal Váš názor, protože uvažuji o názvu produktu takto tvořeném a zvažuji míru jeho akceptovatelnosti ve spisovném projevu.
Odpověď:
Doklady, které jste nalezl, bezpochyby svědčí o tom, že grafické odlišení hranic mezi morfy považují někteří pisatelé za potřebné a funkční, avšak argumentaci ve prospěch širší aplikace psaní neiniciálních morfů s velkými písmeny chybí jednak pohled z hlediska dosavadní kodifikace, jednak ověření, zda uvedený způsob zápisu je v určitých typech pojmenování skutečně natolik preferovaný, abychom u některých typů museli přehodnotit způsob jejich zápisu. Ověření druhého „jednak“ je značně obtížné, pojmeme argumentaci raději z pohledu stávající kodifikace a z pohledu komunikačního. Situaci přitom poněkud znepřehledňuje, že na podporu určitého způsobu psaní názvů výrobků uvádíte i pojmenovací typy, které neoznačují výrobky. Pokusíme se v následujícím rozkladu ukázat, že na psaní velkých písmen u neiniciálních morfů nelze pohlížet zcela obecně, je vždy nutno přihlížet k typu pojmeno(vá)vané skutečnosti.
První větší skupinu tvoří pojmenování řekněme tradičního typu. Z pohledu dosavadních kodifikačních příruček je tyto tradiční typy rovnou možno označit prostě za chybný zápis. Týká se to zejména poměrně frekventovaných typů pojmenování osob s průhlednou slovotvornou stavbou: antiWagner, miniMarshallův, u kterých dosavadní kodifikační příručky doporučují přenést psaní velkého písmena na počátek slova: Antiwagner, Minimarshallův. Tento zápis se v praxi v převážné většině případů dodržuje. Mohli bychom uvést i celou řadu dalších příkladů: Antiklaus, Nečech, Pseudokallisthenes, Praslovan atd. Těmto tradičním typům se blíží také ještě exNerez/Exnerez.
Typ PragoData je rovněž určitým vybočením z tradice, srov. např. dnes již spíše historické informační zařízení stejnojmenné firmy Pragotron na českých nádražích.
Do druhé skupiny náleží pojmenování nová, kodifikačními příručkami dosud nereflektovaná; e- a i- v označení elektronických a internetových produktů se patrně dobře vžilo, a to i v oficiální spisovné komunikaci. (Pozn.: z hlediska slovotvorné utvářenosti jde však o typy zcela odlišné od ostatních uvedených, lze e- a i- hodnotit jako prefixy?) Totéž platí pro nejroztodivnější názvy firem, výrobků a produktů typu proFem, inProjekt atd. Pak jsou tu ještě typy spíše hravé, jako je HaDivadlo a typy zcela periferní, tj. hojně kolísající pornoOscar / pornooscar / Pornooscar / Porno Oscar / porno Oscar... Pokud se tedy rozhodnete pro zápis pojmenování výrobku s velkým písmenem uvnitř slova a pokud nepůjde o typ, který jsme výše označili jako „tradiční“, pak v současném jazykovém prostředí bude s největší pravděpodobností přijat a nebude posuzován jako závažné porušení pravopisné normy. V obchodní a komerční praxi, a to i ve spisovné komunikaci dané oblasti, je dnes již užívání netradičních grafických inovací považováno za noremní. Na základě poradenských zkušeností můžeme ještě dodat, že názvy začínající malým písmenem často působí problémy, mají-li se napsat na začátku věty. Porušení tradiční jistoty velkého písmena na začátku věty řadu uživatelů češtiny znejistí a někdy také bývá považováno za nevhodné a nefunkční. Podle našeho názoru je užití malého písmena na začátku názvu možno označit přinejmenším za nevýhodné.
25/2010
mezitímní
Dotaz:
Prosím o radu. Ve stanovách Burzy cenných papírů se hovoří o mezitímní účetní uzávěrce (viz např. článek 46 – Účetní uzávěrka: Řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popř. i mezitímní účetní závěrku spolu s návrhem na rozdělení zisku, popř. úhradu ztrát předloží burzovní komora k přezkoumání dozorčí radě a k ověření auditorovi). V Pravidlech ani ve slovníku jsem slovo mezitímní nenašla, je text v pořádku?
Odpověď:
Výraz mezitímní je zachycen ve Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) jako synonymum slov zatímní, prozatímní, předběžný (poslední dvě se užívají běžně). Podle slovníku se výraz uplatňuje v odborných textech, např. v účetnictví (mezitímní kalkulace, rozvaha); v právních textech (mezitímní opatření, rozsudek). Tomu odpovídají i nepočetné doklady v Českém národním korpusu: mezitímní účetní uzávěrka, mezitímní rozhodčí nález, mezitímní verdikt rozhodčího senátu, mezitímní rozsudek.
Nejde tedy o výraz nesprávný, ale zřídka užívaný a vázaný jen na určitý typ textu.
V SSJČ a Příručním slovníku jazyka českého je u slova mezitímní uveden ještě i řídce užívaný význam ‚mezi něčím jsoucí‘. Jeho užití ilustruje příklad z textu J. Nerudy: Rozbije se tržiště od Dunaje až do vnitřního města, všemi mezitímními ulicemi a náměstími.
24/2010
zeměměřický
Dotaz:
Prosím Vás o objasnění rozdílu mezi slovy zeměměřický a zeměměřičský. Pokud jsou oba výrazy správné, prosím o uvedení případů jejich užití.
Odpověď:
Nejasnosti a rozpaky kolem užívání a především okolo přesného rozlišení slov zeměměřický a zeměměřičský jsou letité. Poměrně často se setkáváme i s tím, že se lidé domnívají, že slovo zeměměřický není správně a že je v něm nedopatřením zapsáno c místo náležitého čs.
Čeština však zná oba výrazy:
Vědní obor zabývající se měřením a zobrazováním zemského povrchu se jmenuje geodezie nebo také zeměměřictví. Odvozené přídavné jméno zeměměřický je synonymem pro geodetický. Setkáme se s ním např. v názvech: Český úřad zeměměřický a katastrální; Střední průmyslová škola zeměměřická, Praha 9.
Pro pracovníka v zeměměřictví lze užít buď označení geodet, nebo zeměměřič. Z názvu povolání se odvozuje přídavné jméno zeměměřičský. Např. zeměměřičské pomůcky a přístroje jsou pomůcky a přístroje pro zeměměřiče; zeměměřičský figurant pomáhá zeměměřiči při zaměřování.
23/2010
véčkař
Dotaz:
V poslední době se stále častěji setkávám s výrazem véčkař jako s označením člena politické strany Věci veřejné. Zajímal by mě Váš názor na toto slovo. Je vhodné jej používat?
Odpověď:
Podle našeho názoru rozhodně nejde o pojmenování stylově neutrální. Patří totiž do skupiny slov odvozených od základových slov, která sama o sobě nejsou neutrálním pojmenováním dané skutečnosti, srov. např. spis. neut. běh na 800 m – slang. půlka a odtud půlkař; podobně např. čerpací stanice – pumpa – pumpař aj. Do spisovného projevu patří v podobných případech odvozeniny od neutrálního pojmenování: běžec, čerpadlář, popř. opisy: závodník v běhu na 800 m, pracovník čerpací stanice. V případě véčkaře sledujeme linii strana Věci veřejné – véčka – véčkař a v té je i samotné slovo véčko, tj. pojmenování hlásky a písmene v a skutečností tímto písmenem označených, výrazem hovorovým.
Véčkař podle našeho názoru stojí stylově ještě o něco níže než véčko, není tedy ani výrazem hovorovým, avšak okolnosti vzniku mu pomáhají dostat se i do projevů oficiálních, tj. takových, v nichž by se očekávalo užití výlučně spisovných jazykových prostředků. Okolnostmi vzniku rozumíme konkrétně jednak poněkud vzrušenou a emocionálně nabitou atmosféru předvolební kampaně, jednak vysokou frekvenci užití v rámci kampaně. To vše pomáhá k proniknutí a udržení véčkaře ve veřejném diskurzu. V emotivní atmosféře se snáze odhlíží od neobvyklosti či nepřiměřenosti jazykového prostředku. Kromě toho je velkou výhodou véčkaře také jeho jednoslovnost, a tedy úspornost.
Označení véčkař proto nemůžeme do spisovných projevů doporučit. Alespoň prozatím to není možné. Každý jazykový prostředek však prodělává různý vývoj a nemůžeme vyloučit, že pronikl-li do spisovných projevů za okolností, které to usnadnily, možná se udrží a frekvence užití a automatizace jeho příznak postupně neutralizují. V této fázi vývoje, tedy na samém začátku fungování daného jazykového prostředku, ho však nemůžeme hodnotit jinak.
22/2010
světící biskup
Dotaz:
V jedné cvičebnici českého jazyka pro vysoké školy jsem narazil na cvičení, kde se měla doplňovat do adjektiv v daném kontextu správná písmena i nebo í. Vedle poměrně známých tvarů (hasicí přístroj, řadicí
páka) bylo v textu i spojení svět-cí biskup. Můj dotaz tedy zní, jaké i se tedy v tomto spojení píše? Na většině webových stránek týkajících se pomocných biskupů jsem našel tvar světící. Mám však podezření, že se jedná o chybu, poněvadž tvar světící je dějový (odpovídal by větě:
Hostiny se účastnil i brněnský biskup světící kostel), kdežto ve významu ‚pomocný biskup‘ by měl být tvar světicí, podle pravidla účelových adjektiv, které slouží něčemu. Pomocný biskup právě, dle mého názoru,
slouží k tomu, aby světil (aby ulehčil diecéznímu biskupovi mj. od svěcení). Těším se, že mi objasníte tento malý problém.
Odpověď:
Protiklad dějových přídavných jmen (měřící, hasící, řídící) a účelových (měřicí, hasicí, řídicí) se uplatňuje pouze ve spojení s předměty, ve spojení se jmény pojmenovávajícími osoby se používá jen přídavné jméno dějové (řídící učitel). Spojení světící biskup je tedy z tohoto hlediska náležité.
21/2010
Alfa Romeo
Dotaz:
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat, jak správně zvolit přísudek: alfa romeo
stála nebo stálo před domem?
Odpověď:
v českých textech se s názvem značky Alfa Romeo při skloňování (podle databází psaného jazyka Českého národního korpusu) zachází tak, že se skloňuje obvykle jen první část alfa (podle vzoru žena) a druhá část romeo zůstává nesklonná – tj. bez alfy romeo, k alfě romeo atd. Tento způsob skloňování pak vede v nepřímých pádech (2., 3., 5., 6. a 7. p.) přirozeně k tomu, že mluvčí chápou daný název jako podstatné jméno rodu ženského. To se projevuje tak, že u přídavných jmen, která jsou s výrazem alfa romeo shodována, jasně převažuje ženský rod (s červenou, novou atp. alfou romeo). V tzv. přímých pádech (1. a 4.), v nichž není nutné slovo skloňovat (resp. přesněji: 4. pád je shodný s 1.), je však poměrně běžně výraz chápán též jako podstatné jméno rodu středního, což se znovu projevuje shodou (koupil jsem si [to] nové alfa romeo).
Pokud se ve Vašem textu bude daný výraz objevovat často a ve všech (tj. i v nepřímých) pádech, doporučovali bychom s ním důsledně zacházet jako s podstatným jménem rodu ženského a podle toho řídit i shodu (Alfa romeo stála před domem, pak s touto zelenou alfou romeo odjeli.). Pokud se v textu objeví název jen jednou/několikrát, a to vždy jen v přímých pádech (1. a 4.), považovali bychom za přijatelné řídit shodu i podle rodu středního (Před domem stálo alfa romeo.).
20/2010
mít řečí čtyřiapadesát
Dotaz:
Nedávno ze mne vylétlo: Máš moc řečí číslo čtyřiapadesát. Vnuk se na mne podíval – co to je? A já jsem si uvědomil, že nevím. Používal to občas můj otec, dokonce mi vysvětloval, že jde o blábol při překladu. Ale já jsem ho poslouchal, jak už to tak synové dělají – snad tu první větu a ostatní jen povrchně. Jeho se už zeptat nemohu, proto se obracím s dotazem na Vás, jestli mi upřesníte, co to doopravdy znamená. Nevím ani, jestli to není pouze krajové.
Odpověď:
Ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky 3 (Praha 2009) se dočteme, že mít řečí čtyřiapadesát znamená ‚mnohomluvně a důkladně vykládat nebo zdůvodňovat své odmítnutí‘. Člověk má řečí čtyřiapadesát podle slovníku ‚zvláště při teoretizování, uvažování o možnostech a způsobech, jak něco provést apod., obvykle v kontrastu ke skutečnému výkonu nebo v reakci na příkaz, úkol‘.
O původu rčení mít řečí čtyřiapadesát najdeme zmínku v článku Jaroslava Poráka O neurčitém významu u číslovek určitých v časopise Naše řeč (ročník 41, 1958, s. 241–251). Na s. 248 se v poznámce č. 9 píše: „Prof. Vl. Šmilauer mě upozornil, že rčení mít řečí čtyřiapadesát, popř. moc řečí čtyřiapadesát, vzniklo podle snáře, kde se na ‚moc řečí‘ radilo vsadit do loterie číslo 54.“
19/2010
přívlastek několikanásobný
Dotaz:
Podle paní profesorky by se mělo psát Byl krásný, slunný den. Avšak já si myslím, že by tam ta čárka být neměla. Slova krásný a slunný nemají přece stejný význam, takže to několikanásobný přívlastek nemůže být. V tom případě by byl postupně rozvíjející. Prosím, napište mi, jak se ta věta píše správně.
Odpověď:
Souhlasíme s paní profesorkou. Rozlišení přívlastku několikanásobného a postupně rozvíjejícího nebývá vždy snadné. Pro přívlastek postupně rozvíjející je charakteristické postupné rozvíjení: devítiletá škola – základní devítiletá škola; hokejové družstvo – české hokejové družstvo, výborné české hokejové družstvo.
Přívlastek několikanásobný je tvořen dvěma nebo více přívlastky, které jsou navzájem souřadné a patří do jedné významové řady. Jednotlivá přídavná jména rozvíjejí podstatné jméno přímo; v mnoha případech lze mezi ně vložit spojku a jejich pořadí lze zaměnit:
vysoká, štíhlá váza (= vysoká a štíhlá váza);
malý, čiperný chlapec (= malý, ale čiperný chlapec);
padal hustý, drobný, vytrvalý déšť;
byl slunný, teplý, suchý říjen;
doklad musí být platný, úplný a nepoškozený;
přidáme čerstvý nebo kompotovaný, dobře okapaný ananas;
kluci si vybírají krásné, hubené, dlouhovlasé blondýny;
první hlas byl vysoký, pisklavý a druhý hluboký, bručivý.
Rozlišování postupně rozvíjejícího přívlastku od přívlastku několikanásobného nemusí být ve všech případech jednoznačné. Pak lze připustit obojí pojetí, záleží na pisateli, jak daný jev vnímá a vyjádří. Např.: dostal malý(,) žlutý míč. Buď může jít o přívlastek postupně rozvíjející – malý žlutý (existuje ještě nějaký velký žlutý míč), nebo o přívlastek několikanásobný – malý, žlutý (tj. žlutý míč je malý).
V Pravidlech českého pravopisu je jako příklad uvedeno spojení dlouhé(,) černé vlasy. O několikanásobný přívlastek jde např. ve větě: Eva má dlouhé, černé vlasy (= její černé vlasy jsou dlouhé). Pokud by šlo o vyjádření kontrastu, půjde o přívlastek postupně rozvíjející: Myslíš tu dívku s dlouhými černými vlasy, nebo tu s těmi krátkými černými vlasy?
18/2010
území s palestinskou autonomní správou
Dotaz:
Ráda bych se Vás zeptala na dvě otázky ohledně psaní velkých písmen. Potřebovala bych vědět, zda se píše pásmo Gazy, nebo Pásmo Gazy a západní břeh Jordánu, nebo Západní břeh Jordánu?
Odpověď:
Příručka Jména států a jejich vybraných územních částí (Český úřad zeměměřický a katastrální 2009), která je součástí názvoslovných seznamů OSN, uvádí jako oficiální plné názvy těchto území pod palestinskou autonomní správou spojení Západní břeh a Pásmo Gazy. Z toho vyplývá i způsob psaní velkých písmen – doporučujeme psát Západní břeh (Jordánu) a Pásmo Gazy.
17/2010
chodit po houbách
Dotaz:
Obracím se na Vás s poněkud neobvyklým dotazem. Mohli byste mi, prosím, poradit, jaká je etymologie spojení chodit po houbách?
Odpověď:
Citujeme z knihy Zákulisí slov podruhé od Michala Novotného:
Podle etymologa Václava Machka je to takhle: „Rčení hledal houby, sbíral houby, pásl houby, byl ještě na houbách, tedy nebyl tehdy ještě na světě (bylo to nějaký čas před jeho narozením) má původ v bývalém (u nás přímo nedoloženém) zvyku dospělé mládeže chodit společně na jarní houby, což bylo ovšem jen záminkou k rozličnému veselí, jež končívalo milostným objetím v houštině.“ Tento zvyk používat chození na houby jako záminku k milostným hrátkám je prý doložen hlavně ze starého Ruska.
16/2010
luterská církev
Dotaz:
Nemohu se smířit s tím, že by mohlo být jazykově správné luterskou církev nazývat luteránskou církví. V médiích se přitom téměř výhradně užívá ona druhá podoba.
Odpověď:
Z jazykového hlediska jsou správné obě varianty – luterská církev i luteránská církev. Tyto podoby lze (jako synonymní) dohledat i v poměrně starých slovnících, např. v Česko-německém slovníku Františka Štěpána Kotta z let 1878–1893.
Přídavné jméno luteránský bylo odvozeno od podstatného jména luterán a přídavné jméno luterský přímo od jména Martina Luthera. Církev můžeme pak pojmenovat jednak podle toho, že se řídí Lutherovým učením (luterská církev), jednak podle toho, že jde o seskupení luteránů (luteránská církev). Máte pravdu, že v současnosti převažuje užívání přídavného jména luteránský.
15/2010
vídrholec
Dotaz:
Můžete mi, prosím, pomoci s vysvětlením ustáleného slovního spojení Fouká tu jako na vídrholci. Je tu zima jako na vídrholci. Nevím ani, jak jej mám správně napsat. Děti se mě ptají, co je to ten vídrholec a já to nevím. Jenom si myslím, že by to mohl být původně
nějaký místní název nějakého kopce, místa, kde bývalo zima, větrno, ale žádný takový kopec neznám. Můžete mi, prosím, pomoci?
Odpověď:
Podle Slovníku spisovného jazyka českého označuje vidrholec/vídrholec (obě podoby jsou možné) ‚osamělé, opuštěné, pusté, zpravidla větrné místo‘. Podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka se prý původně jednalo o název lesa na cestě z Českého Brodu do Prahy, který býval skrýší loupežníků. Původ jména je nejasný, pochází zřejmě z němčiny, základem druhé části je výraz Holz (dřevo). Na dnešní význam možná působila i lidová etymologie – asociace se slovy vítr a holý.
14/2010
lídryně
Dotaz:
Existuje v češtině přechýlená podoba ke slovu lídr? Je možné používat tvar volební lídryně?
Odpověď:
Přechýlená podoba lídryně je naprosto v pořádku. Ze slovotvorného hlediska připadá pro tvoření přechýlených podob v úvahu několik přípon. Nejčastěji se v češtině objevuje přípona -ka (manažerka, spisovatelka), ale vzhledem ke shluku souhlásek a k následné obtížné výslovnosti není pro toto slovo vhodná. Za vhodný pro vytvoření přechýlené podoby od výrazu lídr nepovažujeme ani slovotvorný model magistr – magistra, na jehož základě bychom získali podobu *lídra. Přípona -yně (žákyně, běžkyně, poslankyně, předsedkyně, soudkyně, lídryně) se v tomto případě hodí nejlépe, ze slovotvorného hlediska proti výrazu lídryně nelze nic namítat. To, že může toto slovo působit neobvykle, je (zatím) dáno jeho malou frekvencí. Pokud bude lídryň přibývat a frekvence slova stoupne, nikoho již výraz lídryně nepřekvapí (podobné rozpaky budilo kdysi slovo ministryně).
13/2010
velikonoční neděle
Dotaz:
Nejsem si jistý počátečním písmenem u velikonoční neděle, v různých článcích lze vidět na počátku slova velké i malé v. Poradíte?
Odpověď:
Doporučujeme psát malé písmeno – velikonoční neděle. Přesný název tohoto svátečního dne je Boží hod velikonoční. Velké písmeno píšeme v označení jednotlivých významných dnů: Popeleční středa, Květná neděle, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční, Velikonoční pondělí (popř. Pondělí velikonoční).
12/2010
kuře
Dotaz:
Je každé malé ptáče kuře? Nebo je tam nějaký rozdíl a označení kuře automaticky neznačí jakékoliv mládě od jakéhokoliv ptáka?
Odpověď:
Podle Slovníku spisovné češtiny znamená kuře ‚mládě kura‘. Kurovití jsou jiným označením pro rod hrabavých (lat. Galliformes). Z toho vyplývá, že kuře je označení pro ‚mládě ptáků z rodu hrabavých‘. Slovník spisovného jazyka českého uvádí jako příklady: bažantí, koroptví, tetřeví kuře. Pro ostatní ptačí mláďata tvoříme v případě potřeby názvy odvozené ze jmen dospělých jedinců příponou -e/-ě. Tedy kose, papoušče, pštrose, tučňáče, supě, sůvě atd. Často volíme opisné pojmenování (mládě sýkorky).
11/2010
Garrigue
Dotaz:
Všimli jsme si, že při skloňování jména našeho prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, někteří mluvčí v médiích nyní vyslovují [gariga], avšak většinou slýcháme výslovnost [garika]. Jsou možné obě varianty?
Odpověď:
Správná výslovnost tohoto příjmení by v češtině měla být v 1. pádě [garik], ve 2. pádě [gariga], ve 3. pádě [garigu] atd.; tedy podobně jako např. ve slovech dramaturg, pedagog: 1. pád [dramaturk, pedagok], 2. pád [dramaturga, pedagoga].
Neznělá souhláska [k] je zde na místě jen tehdy, stojí-li ve výslovnosti na konci slova (dochází k tzv. asimilaci znělosti). Pokud dané příjmení užijeme v jiném než v prvním pádě, k asimilaci znělosti již nebude důvod, hláska [g] totiž bude stát mezi dvěma samohláskami.
Zatímco s výslovností [dramaturka, pedagoka] atp. se v úzu nesetkáváme, u příjmení Garrigue podle našeho názoru naopak podoby [garika], [gariku] převažují. Mluvčí zřejmě svádí zvuková shoda s poslední slabikou druhého příjmení [garika masarika]. Uživatelé jazyka si navíc analogii s jinými cizími slovy (např. zmiňovaný dramaturg, pedagog) zřejmě neuvědomují kvůli pro ně nezvyklému pravopisu daného příjmení. Domníváme se, že pokud by se jméno zapisovalo např. *Garig, problém by pravděpodobně nenastal.
V záplavě různých závažných ortoepických chyb, které se na nás denně valí především z médií a které jsou často příčinou naprosté nesrozumitelnosti celého sdělení, bychom však doporučovali být k mluvčím v tomto ohledu tolerantní. Samozřejmě je však vhodné na tento problém při vhodných příležitostech poukázat (např. při přednášce o TGM by mluvčí měl správnou výslovnost znát, rovněž u profesionálů v médiích by se nesprávná podoba neměla objevovat). Především dobré řečové vzory mohou ovlivnit mluvenou podobu dnešní češtiny.
10/2010
Soči
Dotaz:
Při závěrečném ceremoniálu na zimních olympijských hrách ve Vancouveru zaznělo několikrát spojení v Soči. Můžete mi sdělit, zda je ta Soč, nebo ten Soč?
Odpověď:
Město příštích zimních olympijských her se nenazývá Soč, ale Soči. Jména zakončená ve výslovnosti na [i] se v převážné většině řadí ke střednímu rodu a zůstávají nesklonná, např. Tbilisi, Fudži, Bali, Mali, Capri, Haiti, Sydney, Chamonix; k nim patří i jméno Soči.
9/2010
starý paprika
Dotaz:
Hledala jsem hledala, ale nenašla... Původ a význam starého papriky. Dočetla jsem se, že je to úředník z první republiky, ale jen v jednom odkaze, tak nevím, jestli je to pravda. Mohli byste mi prosím objasnit, jak tento výraz vznikl, případně jak se používá dnes − je to hanlivé označení?
Odpověď:
Slovní spojení starý paprika obecně označuje staršího, usedlého muže a má dva možné původy. Nový akademický slovník cizích slov obsahuje výraz paprika s významem ‚starší, příliš usedlý muž‘ a uvádí, že se jedná o slovo původem srbské a že do češtiny se dostalo přes maďarštinu.
Slovník nespisovné češtiny uvádí původ papriky, s významem ‚starý člověk‘, zcela jinde. Spojuje ho se slovem páprda, které ve významu zdůrazňuje slabost starého člověka a které je odvozeno od podstatného jména pápěrka, které zase podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka mohlo vzniknout přikloněním ke slovesu prdět.
Ať je pravda o původu jakákoli, každopádně bychom toto označení hodnotili jako hanlivé. Vzhledem k velké zásobě pejorativních pojmenování v češtině se možná dnes už se starým paprikou nesetkáme tak často, přesto v úplné zapomnění jistě nezapadlo.
8/2010
masopust
Dotaz:
Zajímalo by nás, proč se období do Popeleční středy nazývá masopust, když půst od masa je teprve po Popeleční středě?
Odpověď:
Slovo masopust klade lidová (tedy mylná) etymologie do souvislosti se slovem půst (postit se), jde však o spojitost se slovesem pustit ve významu ‚opustit maso‘, ‚upustit od masa‘. Jedná se o ekvivalent italského slova carnevale, které vzniklo ze slov carne = maso a levare = odstranit, odložit.
Dnes označujeme slovem masopust období od svátku Tří králů do Popeleční středy. Tento význam je mnohem širší, než měl masopust původně, když se do češtiny dostal (po příchodu Cyrila a Metoděje, tedy po roce 863). V té době označoval spíše poslední tři dny (tj. neděli, pondělí a úterý) před započetím předvelikonočního půstu. Zde je také třeba hledat vysvětlení – lidé v té době upouštěli od masa, dávali „vale“ masu, loučili se s ním. Později se pojmenování přeneslo na delší období, pro něž je konzumace masa (např. při zabijačkách) typická, a mylnou kontaminací se slovem půst nám nyní tento výraz může připadat až nelogický.
7/2010
Tymošenková a Janukovyč
Dotaz:
Nevíte prosím, proč polovina novin začala psát příjmení Tymošenková a Janukovyč s
ypsilonem?
Odpověď:
Cyrilský znak и, který se v ukrajinských jménech Julija Tymošenková (Юлія Тимошенко) a Viktor Janukovyče (Віктор Янукович) nachází na příslušných místech, do češtiny (podle transkripčních tabulek v tzv. akademické verzi Pravidel českého pravopisu) transkribujeme jako y. (Stejný ruský cyrilský znak и však přepisujeme jako i; ukrajinština má pro i-ové hlásky dvojici znaků і – и, tj. [i – y], zatímco ruština dvojici znaků и – ы, tj. [i – y].)
Křestní jméno Юлія by mělo mít transkribovanou podobu Julija. Pak bychom jej měli skloňovat takto: bez Julije, k Juliji, vidím Juliji, o Juliji, s Julijí. Toto zacházení s daným křestním jménem podle internetového vyhledávače Google v češtině převládá. O něco méně časté, ale stále poměrně dosti běžné je toto jméno i v počeštěné podobě Julie. Domníváme se, že připustit lze obě varianty. Jako vhodnější se nám jeví použít transkribovanou podobu Julija.
6/2010
skór
Dotaz:
Prosím o odpověď na otázku, zda je možno slovo skóre v některých případech skloňovat. Uvedu příklady: Nadměrně se ovládající typ si přisuzuje vysoký skór v neuroticismu; naši respondenti dosáhli nižších skórů především ve škále sociální zodpovědnosti; pokud jde o srovnání průměrných vážených skórů u jednotlivých subškál... atd.
Odpověď:
Výkladové slovníky češtiny zaznamenávají pouze nesklonné podstatné jméno středního rodu skóre (v 7. p. je možné užít i tvar skórem) s významem ‚stav nebo výsledek sportovního utkání vyjádřený poměrem bodů‘.
Slovo skór výkladové slovníky (zatím) nezaznamenávají, přesto se v určitých oblastech užívá poměrně běžně. Je uvedeno v Psychologickém slovníku (Hartl, Hartlová, Portál 2000) u hesla skóre jako jeho varianta: skóre (score, skór): odhadnutá nebo naměřená číselná hodnota, např. při škálování, testech, měření výkonu aj.
Z dokladů v databázích Českého národního korpusu a na internetu je zřejmé, že se výraz skór řadí k mužským podstatným jménům vzoru hrad, např.: velikost faktorového skóru; vysoký skór deprese; převod hodnot proměnné na standardizované skóry; navrhovaný způsob interpretace testových skórů.
5/2010
hostka
Dotaz:
Přečetla jsem si zprávu o vydání příručky o genderově vyváženém vyjadřování. V textu bylo jako příklad uvedeno slovo hostka. Nikdy předtím jsem se s ním nesetkala a nejsem si jista, zda bych takto chtěla být označována. Existuje vůbec takové slovo?
Odpověď:
Přechýlenou podobu podstatného jména host slovníky současné češtiny neuvádějí. Zajímavé je, že v tomto ohledu se liší současná čeština od češtiny staré. Ve Slovníku staročeském (Academia 1970) Jana Gebauera je uvedeno jak heslo host = maskulinum, s významem ‚cizinec, host‘, tak heslo hosti = femininum, ‚cizinka, host‘ (Učiň také po mém chtění, proši tebe, družko milá, aby (ty) také má hosti byla). Do dnešní češtiny se však femininum nedochovalo.
Podstatné jméno host řadí mluvnice k tzv. vespolným podstatným jménům – ta označují osoby obou pohlaví bez rozdílu. Neoznačují sama o sobě určitý jev reálné skutečnosti, nýbrž třídu charakterizovanou vždy určitým kvalitativním znakem (viz Mluvnice češtiny II, Academia 1986, str. 34). Slovem host, které je mužského rodu, běžně označujeme jak muže, tak i ženy. Větou To jsou k nám hosti! můžeme bez obav přivítat i příchozí ženy. Přechýlená podoba hostka je sice tvořena nejproduktivnější přechylovací příponou -ka, přechýlené podoby se však doporučuje tvořit hlavně u pojmenování pracovních profesí, funkcí, oborů lidské činnosti. Samozřejmostí by mělo být přechylování pracovních funkcí nebo titulů ve spojení s ženským jménem, popř. užívání přechýlených podob v kontextech, které se týkají žen, např. informace nám podala generální ředitelka společnosti XY Dana Havelková; je to schopná koordinátorka; obraťte se na naši realitní makléřku; kroužek vede zkušená keramička; rozhovor redaktorky stanice Vltava s doktorkou Dvořákovou, významnou parazitoložkou, která se věnuje... atp.
Slovo host není jediným slovem, které označuje osoby obou pohlaví. Některé takovéto výrazy (ať jsou rodu mužského, ženského, nebo středního) jsou expresivní: babička/dědeček je hotový anděl; byla z ní úplná troska / byla z něj úplná troska; ta holka / ten kluk je strašné nemehlo, dřevo. Máme rovněž podstatná jména ženského rodu, kterými označujeme i muže: profesor Wichterle byl významnou osobností české vědy; Karel je ve svém oboru uznávanou kapacitou; přivítejme vzácnou návštěvu – režiséra Miloše Formana; Bůh je zobrazován jako bytost mužského pohlaví; hvězda našeho hokeje.
Neplatí tedy, že by pro rozlišení pohlaví bylo vždy nutné volit substantivum příslušného rodu. Ani uvedená slova nemají svůj rodový protějšek. Domníváme se, že mužské podstatné jméno host plní v jazyce svou funkci dobře, a proto potřebu uměle vytvořit přechýlenou podobu hostka nesdílíme. Není však vyloučené, že společenská poptávka povede k tomu, že se slovo hostka v češtině prosadí i v plně spisovných projevech, přestože dnes je mnohými uživateli češtiny vnímáno jako nepotřebné, popř. expresivní (viz reakce zveřejněné na internetu).
4/2010
ze střechy, se střechy
Dotaz:
Prosím o laskavou radu, co je správně: sníh padá se střechy nebo sníh padá ze střechy?
Odpověď:
Možné jsou obě podoby. Podle Pravidel českého pravopisu je základní variantou podoba s předložkou ze (jelikož jde o 2. p., použijeme předložku ze). Jen v případě, kdy chceme předložkou naznačit východisko pohybu z povrchu pryč, popř. z povrchu dolů, připouští Pravidla též psaní předložky se (jelikož sníh padá z povrchu střechy dolů, pryč, použijeme předložku se). Tato druhá podoba se chápe jako zastaralá.
3/2010
šikanózní
Dotaz:
Zajímal by mě Váš názor na to, zda lze jako adjektivum odvozené od podstatného jména šikana použít slovo šikanózní. Ve Vaší Internetové jazykové příručce jsem ho neobjevil, zato při zadání do internetového vyhledávače se mi zobrazila velká řada výsledků, včetně jednoho soudního rozhodnutí. Pokud toto adjektivum správné není, existuje nějaké jiné, anebo se musí použít opis?
Odpověď:
Slovo šikanózní překvapivě nezachycují žádné současné výkladové slovníky (Slovník spisovné češtiny, slovník neologismů, slovník cizích slov ad.), nýbrž nejstarší z dosud užívaných slovníků – Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Zde je příslušný výraz (psáno šikanosní) označen jako řídce užívaný a charakterizován jako ‚spojený s šikanováním‘. Další slovníky už tento výraz nezmiňují, zároveň však nenabízejí ani žádné jiné přídavné jméno odvozené od slova šikana.
Rozsah i oblast užití tohoto „z mrtvých povstavšího výrazu“ je poněkud zarážející, uvědomíme-li si jeho expresivní nádech. Neutrální a slovotvorně vhodnější ekvivalent bychom však hledali těžko. V úvahu by připadala nejobecnější česká adjektivní přípona -ový, ta se však ve spojení se slovem šikana nevžila. Zdá se, že výraz šikanózní figuruje zejména v právnických textech, kde nabývá charakteru termínu nebo alespoň profesního výrazu. Zajímavé je, že doklad v Příručním slovníku jazyka českého pochází rovněž z textu věnujícího se právním otázkám: „Není s to ani hromadnými a často až šikanosními exekucemi si vynutit od poplatníků zaplacení daní starých“. Je pravděpodobné, že si tento výraz vydobude postavení neutrálního termínu i mimo oblast právnického vyjadřování, v celku spisovné zásoby bychom ho nicméně zatím hodnotili jako výraz příznakový, expresivní.
Rozsah i oblast užití tohoto „z mrtvých povstavšího výrazu“ je poněkud zarážející, uvědomíme-li si jeho expresivní nádech. Neutrální a slovotvorně vhodnější ekvivalent bychom však hledali těžko. V úvahu by připadala nejobecnější česká adjektivní přípona -ový, ta se však ve spojení se slovem šikana nevžila. Zdá se, že výraz šikanózní figuruje zejména v právnických textech, kde nabývá charakteru termínu nebo alespoň profesního výrazu. Zajímavé je, že doklad v Příručním slovníku jazyka českého pochází rovněž z textu věnujícího se právním otázkám: „Není s to ani hromadnými a často až šikanosními exekucemi si vynutit od poplatníků zaplacení daní starých“. Je pravděpodobné, že si tento výraz vydobude postavení neutrálního termínu i mimo oblast právnického vyjadřování, v celku spisovné zásoby bychom ho nicméně zatím hodnotili jako výraz příznakový, expresivní.
2/2010
oč
Dotaz:
Ráda bych se zeptala, jakým slovním druhem je slovo oč? Např. ve větě Oč je jablko lepší než hruška.
Odpověď:
Výraz oč je variantním tvarem 4. pádu zájmena co, v tomto případě po předložce o. Zájmeno co má ve 4. pádě variantní tvar -č, který se vyskytuje výhradně po předložkách, srov. na, o, se, ve, za – nač, oč, seč, več, zač (viz např. Slovník spisovné češtiny).
1/2010
hlava a kulka
Dotaz:
Zajímalo by mě, které z uvedených slovních spojení je správné, resp. nejlepší: Prohnal si 1) kulku hlavou, 2) hlavou kulku, 3) kulkou hlavu, 4) hlavu kulkou.
Odpověď:
Podíváme-li se na definici slovesa prohnat ve Slovníku spisovné češtiny, dojdeme k závěru, že jsou všechny čtyři varianty správně – můžeme tedy prohnat jak menší těleso větším tělesem (proženeme kulku hlavou, tj. do hlavy vstřelíme kulku), tak větší těleso menším tělesem (proženeme hlavu kulkou, tj. způsobíme narušení hlavy, proniknutí kulky do ní):
1. způsobit pohyb něčeho skrz něco, prohnat kulku hlavou,
2. způsobit proniknutí něčeho něčím, prohnat hlavu kulkou.
2. způsobit proniknutí něčeho něčím, prohnat hlavu kulkou.
Slovosled sloveso + předmět ve 4. pádě + určení místa v 7. pádě (prohnat něco někudy/něčím) je neutrální, je však možné ho v závislosti na kontextu obrátit i na prohnat hlavou kulku, prohnat kulkou hlavu.
Význam celého spojení se nemění, vyjadřuje však dva různé pohledy, odlišné stanovisko pozorovatele – jde o to, zda klade větší důraz na nástroj, nebo na předmět. Střídání nástroje a věci, na kterou nástroj působí, není v češtině ojedinělé, nejčastější bývá u sloves s předponou pro-, např. prorazit plech hřebíkem – prorazit hřebík plechem; prolít cedník vodou – prolít vodu cedníkem; prolít hrdlo pivem – prolít pivo hrdlem.
Této otázce byl věnován už i příspěvek Lad. Janského v prvním výběru Jazykového koutku Československého rozhlasu (1949).
